Gulášek

Text: Míra Kalous

Foto: Ivan „Scoob“ Bezděk

U každého zboží se setkáváme s možností pořízení v různých cenových hladinách. Můžu si dojít na oběd k držiteli Michelinské hvězdy a předem očekávám extázi chuťových buněk, výměnou za nemalý komínek pětikorun, nebo se zaplácnu gulášem z hospody Na zastávce, který je podle zkušeností především teplý, oranžový a slaný, ovšem pořídíte ho již od dvaceti vrácených lahví…

Proč by to v motorkové branži mělo fungovat jinak?

Je fajn objevit čas od času hospodu, kde se to sice montérkama hemží a ceny jsou jen dvoumístné, ale kdyby tam – nedejbůh – někdy zabloudil Michelin-komisař, nebo Zdéna Pé, hned druhý den by se skvěl v průvodci nový záznam a dveře by pod nánosem nálepek s hvězdou nebylo vidět.

Zvu vás na jeden takový povedený guláš…

Yuki netřeba představovat – dovozci čínských strojů pomohly vybudovat renomé dobře použitelných strojů především dva modely – TR 125 a SM 125. Oba se liší v podstatě jen velikostí kol. Základní podvozkové díly, rám, plasty i zkopírovaný motor à la Suzuki DR jsou společné oběma strojům. Na jejich vlně se chtěl svézt i větší model TR 250 s motorem chlazeným vodou a odlišným podvozkem – bohužel, nepřekročil tehdy svůj vlastní stín…

Letos přichází nová 250 ccm a poučená z předchozích nezdarů, razí cestu zvětšení úspěšných malorážek. Vše je postavené na ocelovém rámu, vycházejícím z otevřeného rámu 125 ccm, tady je však zesílený a pod nízko zavěšeným motorem přibyly ještě ocelové tahy, uzavírající tak konstrukci. Prohlížím masívní krk řízení, sváry i trubky… hergot, tohle nebude slabina SMka…

Předek jistí USD vidle, vzadu pak bohatě naddimenzovaná kyvka s centrálním tlumením a možností nastavení předpětí. Z důležitých věcí na nás hází prasátka kotoučovky na obou kolech, módně vyřezané s vlnitým obvodem (oba plovoucí!), k nim se lísají dvoupístkové třmeny a dobrý dojem dotváří pancéřové hadice.

Kola jsou zcela podle filozofie SM sedmnáctipalcová a obuté pneumatiky připomínají vzorkem zimní na mém autě… ale víte co? Taky vás už nebaví okounět? Zbytek dopovím cestou.

Zapnout klíček, startér a už to běží, už to duní. Jednoválci musíte v prvních vteřinách trochu pomoci rukojetí plynu, aby nezdechnul. Ptal se někdo na sytič? Pánové a dámy, tady se klasika kříží s modernou – pod bandou pulsuje vstřikování! Zmíněnou klasikou je motor, nápadně podobný Suzuki GN 250. Dva ventily, rozvod OHC, olejový chladič a olejový filtr s výměnnou papírovou vložkou. Při běhu si ševelí, lehce cvaká, šustí… ano, takové bývaly motorky ještě nedávno! DRka, XRka, XTčka, ou jé, moc mi chybí v katalozích prodejců!

Dávám motoru chvilku na ohřátí a cvakám jedničku. Řazení se nedá vytknout snad nic. Je přesné, lehké, japonské. Spojka taky maká dobře, jenomže jí to kazí páčka, na kterou není vůbec snadné dosáhnout. Nutí to člověka přenastavovat vůli na lanku a trvalou nápravou by mohla být líp tvarovaná páčka. Ono vás to neudělá nepojízdnými, ale bude to otravný.

SM se mnou na hřbetě míří do ulic. Akcelerace příjemně překvapuje, a jestli vás na křižovatce natře auto levnější dvou milionů, není to chyba SMka. Malý singl příjemně zatahuje již od 3 tisíc otáček (s lehkou rukou na plynu), od pěti je zcela váš a je-li třeba, dotlačí ručičku otáčkoměru k desítce. Ono se mu ale na úplné otáčkové špičce nijak extra nelíbí a je lepší před dosažením devítky řadit výš.

Pochvalu před nastoupenými součástkami zaslouží rozestupňování pětirychlostní převodovky. Nekoná se obvyklé zpřevodování do přílišné síly, takže i při cestovní stovce nemáte strach, že vám rozdováděný píst vyskočí přes nádrž do čela. Hurá!

Aby nadšení nebralo konce, dostáváte namísto obvyklého řetězu 420 dospělejší variantu 520 s O-kroužky, slibující delší životnost.

Během jízdy o sobě motor dává znát vibracemi začínajícími za středním otáčkovým pásmem a prostupujícími do řídítek. Naštěstí se nejedná o žádnou tragédii – zaznamenáte to a dál už vás to extra neruší. Snad i proto, že se vám o zábavu stará jadrný až návykový zvuk jednohrnku. Kompletně nerezová (!) výfuková soustava fakt není klasický eurošepták.

Nejlepší zábava přichází se zatáčkami

Dovolte mi malou vsuvku: SM je prezentováno jako motard. No, v kategorii skutečných motardů zaostává motorově, ale díky nízké stavbě i podvozkem, protože stupačka se ozve hodně brzy. Mnohem líp by mu slušelo prosté označení Naháč, Všeuměl, Univerzál.

Pneumatiky z ráje komunismu za zdí mi již několikrát v minulosti odčerpaly nějaký ten smrtelný pot. Jdu na to tedy s rozvahou, ale přesto se mi brzy podaří na suché silnici pokřtít stupnu. To říká něco o kvalitách podvozku, kdy se nic vysloveně špatného nedá říct o tlumičích, ani o rámu. Motku si navíc vodíte širokými, 26 mm silnými bezhrazdovými řídítky a nohy se mohou s důvěrou zapřít o ozubené ocelové stupačky (a to i pro spolujezdce!). No a ty stupačky samotné jsou taky dost nízko…

Ani obávané gumy nezkazily srandu. V náklonu drží, a jakmile se blíží jejich mezní oblast, nahlásí se jemnou nervozitou, pak zavrtěním a kdo je natvrdlo, pokračuje ze zatáčky po zadku – varování dostal s předstihem.

Nejdůležitější věci se dobře vyjímají v předposlední řadě: brzdy. Dvoupístek vzadu má s lehkou motorkou snadnou práci a při nešetrném zašlápnutí zablokuje kolo. Je to věc zvyku, i když první jízda může vyděsit. Pozitivní je stabilní tlakový bod brzdy a kdo to dostane do nohy, bude odměněn snadnými brzdnými drifty.

Vpředu se musí víc mačkat. Brzda je dost tupá a ostřejší nástup by nebyl k zahození. To překvapí i s ohledem na zmíněnou pancéřovku. Řádně stisknutá brzdí úměrně silně a nevypeče vás nepředvídatelnou reakcí. Šikulové s ní stoppie jistě secvičí.

Co mi kazilo radost z vymetání serpentin, byla trhavá reakce vstřikování poté, co motor spadne do nízkých otáček a vy mu znovu naložíte plyn. Motor to vlastně naznačil už dřív: podtáčení pod 3000 nemá rád.

Samozřejmě jsme neodolali vyrazit na výlet ve dvou. Sedlo se sice tvarem tváří, jako pravá motard tvárnice, ale ve skutečnosti je pohodlné a dá se jezdit půl dne bez trápení pozadí a následné kachní chůze. Pasažér se může chytit velkých madel a jediná věc, na kterou si žena stěžovala, byla ta, že z plochého sedla přese mě nevidí dopředu – je rozmazlená stupňovitými křesílky…

Mě docela štvalo málo místa mezi našimi stupačkami, kdy jsem patou zadrhával o její špičku. Více místa by bodlo.

Motor se tvářil, že si člověka navíc snad ani nevšimnul a dokonce nás roztáhnul za hranice 110 km/h. Sólo jsem zíral maximálně na 120 km/h číslici digitálního tachometru. Na jeho displeji se dočtete burzovní zprávy o akciích benzínu ve vaší nádrži a přesný čas. Modré podsvícení je tak akorát, aby v noci neobtěžovalo a neodvádělo pozornost od krajiny osvícené předním 35W světlem.

Tady bych rozhodně přidal až na standartní H4, protože dvěpade se umí přesouvat svižně a světelný výkon jí v noci limituje.

K LED zadnímu světlu a blikačům se nedá říct nic špatného. Svítí dobře, ostře a snad napořád. Sbohem popraskané žárovičky!

Chýlíme se k závěru. SM není vůbec špatná motorka a mezi novými modely nemá moc konkurence, a když, obvykle za dvojnásobnou a vyšší cenu. Ano, najdete několik detailů s „ležérním zpracováním“, poznamenávající hlavně estetickou stránku věci, ne tak funkční. Těžko jsem hledal chyby, kvůli kterým se „čínám“ lidé tradičně vysmívají.

Ne ne, tenhle model má potenciál a vzhledem k ceně příjemně překvapuje.

Zatraceně povednej gulášek!

Vyšlo v Motorbike 4/2014