Malý rváč

Ducati Scrambler

Recept, jak postavit motorku, po které už dopředu všichni šílí, je – zdá se – jednoduchý: přihlédnete k tomu, co je v současné době populární, tedy retro, pro jméno sáhnete do své vlastní historie, obecenstvu přehodíte časem několik „zaručeně pravých“ spy fotografií a celou věc obestřete oparem tajemna… a všichni se dopředu můžou přetrhnout, aby měli tuhle mašinu v garáži. A je vlastně jedno, že se na ní ještě ani nesvezli.

Přesně tohoto receptu využila Ducati u své novinky, Scrambleru. Scrambler má v historii značky své místo dávno, první stroj tohoto jména opustil bránu fabriky už v roce 1962 – tehdy se jednalo o jednoválcovou dvěstěpadesátku. Šlo vlastně o terénní modifikaci silničního modelu Ducati Diana, a zásluhu na jeho vzniku měl Joe Berliner, který značce doporučil vyrobit stroj, který k ní přitáhne především mladé lidi – a který bude úspěšný na americkém trhu, pro který byl Scrambler převážně určen.  Nutno říct, že se záměr podařil, první model se vyráběl ve dvou motorizacích (250 a 350) až do roku 1969, kdy ho nahradil ještě úspěšnější Scrambler 450 (který ale už nebyl určen pro offroad), vyráběný až do roku 1978. Přestože nešlo, ani s přihlédnutím k dané době, o nijak výkonný či revoluční stroj, Scrambler si získal oblibu především díky velmi povedenému rámu a motoru, odpovídajícímu požadavkům kategorie. A samozřejmě i díky perfektní ovladatelnosti.

Dnes je původní Scrambler velmi populárním sběratelským kouskem, takže mnohdy můžete vidět na různých srazech stroje, které jsou v lepším stavu, než když byly nové – Ducati v sedmdesátých letech opravdu nebyla proslulá nějakou výjimečnou přísností při výstupní kontrole kvality svých strojů…

Od ukončení výroby Scrambleru uplynulo necelých 40 let a ejhle, máme ho tu znovu. Ovšem tentokrát samozřejmě s patřičným omlazením, silnějším motorem a s využitím moderních technologií. Model byl poprvé představen vloni v létě při World Ducati Week v italském Misanu a to ve velkém stylu, v rámci plážové Scrambler party (kde jsme ho viděli „naživo“ i my, tedy konkrétně náš redaktor Libor). Širší veřejnost pak měla možnost seznámit se s novinkou na podzimní výstavě Intermot v Kolíně nad Rýnem, a to hned ve čtyřech verzích – Icon, Full Throttle, Urban Enduro a Classic.  A dá se říct, že díky masivní reklamní kampani zastínil Scrambler poněkud další novinky značky… prezentace byla opravdu velkolepá. Scrambler party s názvem „Ducati Scrambler Night“ ostatně proběhla díky společnosti Moto Italia v únoru i u nás a kdo na ní nebyl, mohl si novinku prohlédnout v rámci výstavy Motocykl.

Musím přiznat, že i my, ač cyničtí a otrlí novináři, jsme této masáži podlehli a byli velmi zvědaví, jaká tahle motorka bude v reálu a zda se jí podaří navázat na úspěšnost svého předchůdce. Jednoduše řečeno, zda jde o marketingovou bublinu, nebo o mašinu, na kterou budeme dlouho vzpomínat a která se zařadí do našeho Top Ten 2015.

Nic pro čahouny

Už podle prvních zveřejněných fotografií bylo jasné, že Scrambler nebude žádným mastodontem, ba naopak – tohle opravdu není motorka pro ty, kteří měří nad 190 cm. Jistě, svezou se na ní, uveze je, ale pokud kolem vás přerostlý jedinec na téhle motorce projede, neubráníte se dojmu, že Berouskovi uprchl z cirkusu medvěd a cestou někde ukradl moped. Ostatně, i dnes (tak, jako v případě prvního Scrambleru) jde značce především o oslovení mladší generace a hezčí části lidstva a těmto dvěma kategoriím jsou přizpůsobeny rozměry stroje. Tímhle způsobem je potřeba k novince přistupovat a zároveň i s vědomím, že Ducati neměla v úmyslu postavit stroj, který bude oplývat veškerými dostupnými moderními technickými fajnovkami – ne, jedná se o jednoduchou motorku, vycházející z myšlenky původního Scrambleru. Ovšem pozor, jak značka uvádí, nejde o žádné retro, ba ani o klasiku. I když tedy dost dobře nechápu proč…ale to je nakonec jedno, neboť „Co do jména, i pod jiným jménem bude růže vonět stejně“, jak praví klasik.

Srdcem Scrambleru není žádný nový agregát, jde o starý, známý, vzduchem chlazený dvouválec o objemu 803ccm, který dřív bušil v hrudi Monsteru 796. A který ovšem přišel oproti Monsteru o pár koníků, takže scrambleří stádo čítá „jen“ 75 ořů. To „jen“ berte opravdu v uvozovkách, protože na 170 kg suché hmotnosti to zas tak málo není. A vzhledem k této kategorii už vůbec ne. Motor je samozřejmě krmen vstřikováním, z moderních vymožeností zde najdeme například ještě vypínatelný systém ABS, kotoučové brzdy (vepředu s radiálními třmeny), osvětlení LED, přístrojový LCD panel, přední USD vidlici, zadní nastavitelný centrální tlumič, pod sedlem USB zásuvku, třícestný katalyzátor a dvě lambda sondy a…a to je vlastně všechno. Upřímně řečeno, nic víc ke stylu Scrambler ani nepotřebujete.

Co se týká vzhledu, jedná se jako vždy o ryze subjektivní záležitost, i když zrovna u tohoto stroje jde víceméně o striktní líbí/nelíbí, než že by měl člověk pocit, že by to chtělo něco trochu jiného. Prostě kdo má tenhle styl rád, bude nadšený, kdo klasiku nemusí, nechá ho Scrambler logicky chladným – a to ve všech nabízených variantách.

Za sebe mohu říct, že mě tahle novinka nadchla, paradoxně asi nejvíc v základní verzi, tedy Icon. Nějak ji nemám co vytknout, od předního světlometu přes minimalistický budík až po excentricky řešený zadní blatníček, včetně na odiv vystaveného motoru. No, možná bych i u Iconu uvítal kola s dráty, přeci jen jsou stylovější…ale pravdou je, že mohu v tom případě sáhnout po modelu Classic. Takže vzhledu dávám za jedna.

Řidítka proklatě vysoko

Řidítka jsou první věcí, která vás překvapí. Tedy spíš celkový posaz, kdy vám připadá, že se pod vámi motorka tak trochu ztrácí. Nejde o nic nepříjemného, spíš o nezvyk. Druhým překvapením je motor. Tedy pro ty, kteří jsou zvyklí na jemný chod japonských čtyřválců, případně charakteristiku některých současných učesaných dvouhrnků. Zde přítomný dvouválec je totiž všechno, jen ne poslušný maminčin mazánek. V nízkých otáčkách sebou znepokojeně škube a nástup výkonu, pokud motor vytočíte, je pak docela – vzhledem k objemu – razantní. Tedy spíš nástup krouťáku. Osobně tuhle neurvalost neberu jako chybu, ale jako vlastnost, navíc vlastnost, pro kterou máme Ducati rádi (zvlášť v dnešním světě, kdy za vás stroje málem rozhodují, co si máte dát k obědu). Díky tomu ovšem nemám pocit, že by byl Scrambler motorkou doslova pro každého. Tenhle dvouválec prostě musíte mít rádi a přijít mu na chuť, nebo z něj budete nešťastní a v jednom kuse budete skuhrat, že „je to ucukaný“. Na druhou stranu převodovka je až „neitalsky“ jemná a naprosto přesná.

Už z jízdní pozice a sedla je jasné, že tohle není stroj na zdolávání nějakých sáhodlouhých etap a pokud bych s ním měl jet třeba do Dolomit, buď bych si cestu naplánoval na víc dní, nebo ho tam odvezl v dodávce. Ovšem nepochybuji, že pak bych si na něm horské průsmyky užil až až. Ovšem nejsem v Itálii, takže při testování využívám jeho předností hlavně ve městě, kde je jako ryba ve vodě. Proplést se kolonami aut není žádný stres, spíš zábava, a díky úzké stavbě, ovladatelnosti a agilitě motoru je jen málo strojů, kteří by mu dokázali v tomhle ohledu konkurovat. Scrambler vás totiž doslova ponouká, abyste se vešli do té sebemenší skuliny mezi auty nebo abyste najeli na obrubník a pak z něj skočili, hravost je jeho druhé jméno. Trochu tedy ztrácí na rozbitých komunikacích díky tvrdšímu tlumení, ale není to o tom, že byste si překousli jazyk – jen je potřeba počítat s poněkud prudší reakcí. Ale i to k téhle kategorii patří. Jinak mu není co vytknout, i zatáčky na okreskách za městem zvládá hodně slušně, ba dalo by se říct vzhledem k použitým pneumatikám výborně (moc jsem k nim zpočátku důvěru neměl a bral jsem je jako kompromis mezi pneumatikami silničními a do terénu). Brzdy spolupracují taky dobře, přestože se nejedná o žádné jedovky se skusem pitbulla a ABS také není co vytknout, reaguje adekvátně k dané situaci.

Ještě se ale vrátím ke gumám. Výrobce stroj osadil pneumatikami Pirelli MT 60 RS, vepředu je stodesítka, vzadu stoosmdesátka. Protože jde o pneu s hrubším vzorkem (a samozřejmě i proto, že původní Scramblery byly víceméně offroadovými stroji), chtěl jsem zkusit, jak si novinka povede v terénu. No, jak to říct…asi jsem čekal víc. Polní cesta? Bez problému. Lesní? Taky. Ovšem v okamžiku, kdy potřebujete zdolat nějakou výraznou terénní nerovnost nebo se dostanete na hrubou šotolinu, začne Scrambler ztrácet plusové body. Přední kolo si dělá víceméně co chce, zadní prokluzuje a prudší reakce motoru na přidání plynu vám mimo asfalt moc jistoty taky nedodá. Jistě, zkušený motokrosař nebo endurista by v terénu určitě dokázal víc než já, offroadový nešika, ale ten se asi pří výběru stroje poohlédne po něčem jiném, že. Nutno ale dodat, že značka nikde neuvádí, že by šlo o terénní stroj a taky od osmnáctipalcového předního kola nemůžete chtít zázraky, takže spíš šlo z mé strany jen o pokus. Pokus, který mě přesvědčil o tom, že sám bych na Scramblera implantoval čistě silniční pneu…a offroadu se vyhnul.

Při zpáteční cestě z testu si potvrzuji, že Scrambler opravdu není na dlouhé výlety, po několika hodinách v sedle mě docela bolí zadek. Ale opět – nejde přece o cestovní stroj a nic jiného jsem nemohl čekat…

Povedlo se nebo ne?

Na začátku testu jsem si položil otázku, zda jde v případě Scrambleru o marketingovou bublinu nebo o stroj, který bych si dokázal představit ve své garáži. Jistě, co se týká marketingu, musím Ducati jen zatleskat – značce se povedlo, i za využití masivního merchandisingu, vytvořit víceméně samostatnou a hlavně chtěnou kategorii. Můžete mít tričko Scrambler, rukavice, brýle, klíčenku, hodinky…na co si vzpomenete. A tahle možnost příslušnosti ke značce či modelu se prostě počítá, i když samozřejmě spousta pokrytců nad tím veřejně ohrne nos…a pak si tajně to tričko poběží koupit.

Pokud bych měl Scrambler posuzovat z čistě praktického hlediska, ani tady není důvod k nespokojenosti – jestliže budu tedy myslet na to, že jde o hodně specifickou motorku. Nemohu ho brát jako potenciálního všeuměla, protože univerzální fakt není a ani být nemá. Nemůžu ho ani porovnávat s něčím jiným, protože, ač se zpočátku čekalo, že půjde o konkurenci loňskému fenoménu BMW NineT, každý z těchto dvou strojů je někde úplně jinde. Nejen technikou, ale i cenou.

Ale abych to nějak uzavřel:

Scrambler je mašina pro ty, kteří vědí, co chtějí. Těžko si ji koupí někdo, kdo nemá jasno, jestli by mu vyhovoval víc naked bike, supersport či třeba cestovní enduro, nebo zda mu bude víc sedět dvouválec nebo čtyřválec. Tady je potřeba opravdu, když to řeknu nadneseně, poslouchat „hlas srdce“ a zamilovat se na první pohled…a to nejen do vzhledu, ale i do charakteru téhle motorky. Jistě, je spousta biků rychlejších, pohodlnějších, univerzálnějších…ale na druhou stranu, málokterý z nich je tak výjimečný, jako právě Ducati Scrambler.

Motor

Vzduchem chlazený dvouventilový dvouválec do L známe už z modelu Monster 796. Přestože pro potřeby Scrambleru pár koníků ubylo (pár je v tomto případě 11 kousků), není to na závadu – Scrambler je trochu jinde než Monster a pochybuji o tom, že by si u něj někdo stěžoval „že je slabej na plíce“.

Kdepak, legrace s ním užijete mrak…ovšem chce to se přizpůsobit charakteru použitého motoru.

Mimochodem, servisní interval na rozvody (což je strašák všech, kteří o Ducati uvažují a ještě se v problematice úplně nevyznají) je hezkých 12 000 km. Takže žádný problém.

Brzdy, tlumení

O brzdy se postarala – jak je u Ducati obvyklé – značka Brembo. A postarala se dobře, vepředu je sice jen jeden kotouč o průměru 330mm, do něj se ale zakusují radiální čtyřpístky. Takže pohoda. Zadní brzda má kotouč 245mm a dvoupístek, vše podporuje vypínatelný systém ABS.

Přední vidlice Kayaba je sice USD, ale nenastavitelná. Někomu se může zdát tvrdší, mně osobně vyhovovala a přijde mi, že se ke stylu motorky hodí. Asi od chuligána nechci vlastnosti cestovního houpacího koně…zadní, excentricky umístěný tlumič téže značky je nastavitelný.

Čtyřka

Ducati Scrambler se vyrábí ve čtyřech modifikacích. Základ je pro všechny modely stejný, liší se především v designových detailech a lakování. První (a nejlevnější) variantou je tedy model Icon. Dále je zde Full Throttle, který se liší od ostatních modelů především zdvojenou koncovkou výfuku Termignoni – ale má oproti Iconu i jiné, flattrackové sedlo, nízká hliníková řidítka, minimalistický přední blatník a jiný je i blatník zadní. Dalším ze čtveřice je Classic, který je osazen narozdíl od prvních dvou modelů koly s drátěným výpletem, retro sedlem a většími hliníkovými blatníky. Řadu uzavírá Urban Enduro. I Urban Enduro má kola s drátěným výpletem (stejných rozměrů, tedy 18 palců vepředu, 17 palců vzadu), ovšem jinak se asi nejvíc vzhledem přibližuje původním scramblerům – přední blatník je umístěn vysoko nad kolem, světlomet obdržel ochrannou mřížku, řidítka mají hrazdu a sedlo je žebrované.

Text: Ivan „Scoob“ Bezděk

Foto: Jana Kolací

Vyšlo v Motorbike v roce 2015, červenec