Je až neuvěřitelný, jak rychle to zase uteklo, a my jsme vyrazili na ostrov Man! Hned na začátek představím tu naši MIRTí partičku, aby bylo jasný kdo je kdo! (Muže s koženou brašnou naštěstí nemáme, takže dvě dávky doufám nehrozí!)

Michal Indi Dokoupil #23, jezdec

Tak to je náš pan Indián, kterému teď říkáme všichni „tati“ protože nás všechny řídí, všechno zařizuje a má nás všechny na povel. Zastává pozici kutila, hlavně když jde o dřevo, nebo dřevotřísku. Snoubí to s vynálezcem, takže vymýšlí různý vychytávky a řešení, nechybí práce řidiče, protože dodávka je pro cizí ruce téměř zapovězená, taky kuchaří, no a pak je teda ještě jezdec no. Letos startuje s libovými čísly, protože do třídy TT superpsort má #28 a do třídy TT Lightweight dokonce #16!

Petr Strnad, řidič

Alias Biker Pták má na starost kamion jako řidič a záležitosti okolo zázemí, jako vodu, elektriku. Mimo to umí dobře i s foťákem, takže máme o pěkný momentky postaráno. V kombinaci s Alešem se pak dějou hrozný věci, a máme postaráno i o slušnou zábavičku.

Aleš Sýkora, mechanik

Hlavní a jedinej mechanik týmu MIRT. Má na starosti všechny motorky, co se v týmu pohybují, takže toho nemá zrovna málo. Umí perfektně zabrnkat na nervy, když něco zapomene, protože se mu to stává naprosto pravidelně bez rozdílu důležitosti. Motorky a náhradní motory tak už radši kontrolujeme dvakrát.

Lenka Pospíšilová, asistentka týmu, hospitality

To je náš týmový karabáč. Jak dojde na peníze, účtenky a různý papírování, už se dopředu bojíme, abychom to měli OK, jinak dostáváme čočku. Léňa hlídá rozpočet a věci okolo týmu, třeba jako trajekty, přihlášky, licence a hromadu dalších věcí okolo.

Veronika Hankocyová, reporty, hospitality

No já mám už jako tradičně na starost reporty, fotky a taky jídlo. To moje vaření ale není pro tým žádná výhra, takže to spíš vidím tak, že co si kdo uloví, to si tak sní.

Lukáš Kosina, obchodní ředitel Motopoint, šéftechnik týmu MIRT

Lukáš se stará o přípravu techniky, aby měl Aleš vše potřebné k dispozici, a ladí Indiánovi K-Tech podvozek. Kvůli jeho pracovní vytíženosti přiletí těsně před tréninkovým týdnem.

Michal Žáček, trenér

Jo, náš trenér Míša nemůže v týhle partě rozhodně chybět. Indiánovi pomáhá nejen s přípravou před závody, ale i během nich. Přiletí spolu s Lukášem.

Tohle sice nejsou ještě úplně všichni, ale něco si necháme ještě v záloze pro příště.

Tentokrát to nebylo s odjezdem zdaleka tak hektický jako v minulých letech, protože se TTčko posunulo o tejden později, a tak jsme měli od Hořic alespoň pár dnů čas na přípravu. Pondělí a úterý jsme trávili přípravou motorek a všech potřebných náhradních dílů, nářadí a věcí do zázemí, takže na dílně v K2 moto Harfa to vypadalo jako po výbuchu. Navíc mechanik Aleš do toho musel poskládat fungl novou Yamahu R6 a poradit si s rozbitým twinem Kawasaki ER6-F po Hořicích, kde Indi havaroval. O to složitější bylo pak i samotný nakládání ve čtvrtek, protože Indián je zvyklej si všechno zapakovat sám, ale teď se musel aspoň trochu šetřit, protože ho ještě bolel celej člověk. Naštěstí letos jsme nemuseli řešit prostor pro všechny věci, protože jsme na TT vyrazili s kamionem od stuntriderů Crazy Days, který nám zapůjčil jejich boss Honza Holub. V dodávce jsme si tak nechali jednu motorčičku, podlahu do stanu, Indiánovo spací ležení, a osobní tašky. Mimochodem jsme tady dvě ženský, takže se dá spíš mluvit o lodních kufrech s hromadou hader, které tradičně stejně nevyužijem, protože budeme chodit pořád v tom samým…no jo, ale co kdyby!     Kamion musel vyrazit už s předstihem, i když se to neobešlo bez menšího trablu, když nemohl Pták s Alešem nastartovat. Naše pojištění ale naštěstí myslí i na tohle, a tak je přijela nahodit asistenční služba a mohlo se vyrazit. Indián, Lenka a já jsme vyrazili dodávkou v sobotu v šest ráno. V Holandsku jsme se pak s kamionem potkali a jeli společně do Rotterdamu na trajekt do anglického Hullu. Cesta probíhala až překvapivě hladce, takže jsme se v neděli ráno vylodili v Británii a s jednou přestávkou na kafčo jsme přefrčeli do Heyshamu, kde jsme se nalodili na další trajekt Ben My Cree na Man. Tentokrát jsme vychytali i místo na sezení, i když bychom potřebovali spíš fleka na ležení. Zhruba v šest večer jsme přistáli v Douglasu a hned jsme odjeli do depa u Grandstandu, kde nás čekalo perfektní český přivítání včetně vlajky od Hanky Novákové. Mě osobně ještě víc potěšila taška s jídlem, kterou přinesla, protože na tu jsme se s Lenkou okamžitě hladově vrhly.     Skvělý máme i místo v paddocku B, protože jsme na asfaltu a relativní rovince s dostatkem místa pro kamion, dodávku a dva stany, nicméně depo maršál  Loyd sršel humorem, a tak nás prvně jakože poslal zase dolů, kde jsme stáli loni v prachu a na štěrku. Zkusil to i na Ptáka, když se ho zeptal, jestli je opravdu dobrej řidič, a když mu to Pták rozhodně potvrdil, tak mu Loyd řekl taky šup dolů. Tam se s kamionem totiž nedá v podstatě dostat, takže místečko jsme měli jasný. S Lenkou jsme začaly skládat podlahu, a to byl teda job. Na spoustě míst už byly zalomený spojovací kolíčky, který nešly bez značného úsilí a násilí vytáhnout, takže jsme s tím trávili asi tři hodiny, než jsme to daly do kupy. Pánové si zatím vzali do parády interiér kamionu, kde máme sedačky, stolky, jídelní stůl a pár skříní. S Lenkou jsme pak ještě poskládaly patrovou postel a vzaly do parády kuchyň. Ani jsme se nenadáli, a byly dvě hodiny ráno…skoro všechno už jsme měli ale hotový, a tak jsme dali sprchu a šli konečně spát… jsme tady!

Text a foto: TZ