Kavárenskej typ

Voxan Cafe Racer

Pavel „Pajinex“ Suk

V rodném listu se mu skví víc jak jeden křížek, přesto má tenhle Frantík originality a stylu na rozdávání. Co na tom, že ve srovnání se současnými litrovými biky moc nejede, průměrně brzdí a do ostrých zatáček se mu zrovna nechce. Jízdu v jeho sedle si nejlépe užiješ v poklidu, bez větší námahy. Přesně tak, jak si život vychutnává kavárenskej typ.

Stará škola

Celonoční stání Voxanu venku ne sice přímo na dešti plus přítomnost mechanického sytiče ve mně vyvolala nepříjemné tušení, že si možná procvičím ochablé svalstvo. Páčka na řidítku mi připomněla můj poslední socialistický bike z továrny v Zschopau, model 251ETZ. Když byl zweitakt vychladlý napůl, chtěl přikrmit jen trochu, když víc, nechytil a vzápětí se uchlastal. Pístu ve válci s tvarem a la lampion pak domluvila jen lidská síla v kombinaci s mírným kopečkem. Tady je startér a vstřikování, klid! Jo, ale trvalo to a hned dva pokusy o rychlý odjezd kvůli netrpělivým kolegům Racer odměnil přes úzkostlivé dávkování plynu a spojky zdechnutím. Ač vodník, potřebuje chvíli prohřát. Velký rozvor a hodně vysunutá maska mě varovaly dopředu a po prvních metrech se snažím poměrně dlouho nalézt uspokojivou polohu. Vysoko a dost vzadu umístěné stupny spolu s řidítky v nedohlednu jsou kombinací vhodnou spíše pro rychlostní disciplíny na Solném jezeře. Naštěstí mám ke dvěma metrům a hefty nejsou tak brutálně nízko jako u Ducati Sport 1000. Přesto mi jízdní pozice evokuje závodní éru božského Aga a spol. Ale zřejmě jde stran francouzských konstruktérů o záměr, protože tenhle bike má retro vzhled a pokud si ho pořídíš, logicky očekáváš i netradiční jízdní zážitky. Škoda trochu lacině vyhlížejících ovládacích prvků, chuť si ale výrazně spravím při pohledu na nádhernou, analogovou přístrojovku. Co na tom, že není zrovna z nejpřehlednějších a budíky v dolní části znesvěcuje digitální rámeček. Až budou jednou na vrakovištích prodávat kýble současných hi-tech displejů za babku, tyhle nádherné ukazatele s rychloměrem cejchovaným i v mílích se budou dražit jen na aukcích za mnohonásobek. Tvrdší, ale přesná převodovka předesílá, že tady si každý kvalt budeš muset zasloužit.

Nespěchej, oui?

Véčko kompletně z vlastního chovu s netradičním úhlem rozevření válců dvaasedmdesát stupňů balí svůj uhlazený projev do decentní dárkové kazety. Od dvou tisíc tahá bez cukání a žádnou výkonovou erupci nepředvádí ani nahoře. Jen důrazný, plynulý zátah. Takhle tolerovat podtočení uměl mezi dvouválci pouze výkonově ořezaný velkoobjemový agregát Bialbero CorsaCorta s velmi podobnou stavbou od Moto Morini, který tahal v modelech Scrambler a Sport. Mattighoffenské a boloňské ucukané neurózy jsou tomuhle na míle vzdáleny. Konstruktéři měli usnadněnou práci s ohledem na tehdy platné Euro1 bez katu, takže motor na plyn reaguje velmi ochotně a bez prodlevy. Škoda nevýrazného zvuku originálních výfuků, které navíc vypadají příliš levně. Tady se Galové norem naopak drželi až moc úzkostlivě a koncovky by představovaly z mé strany jediný designový a funkční zásah. Umím si živě představit, že laďáky by krom řádného dunění přinesly i žádoucí, o chlup dravější projev. Dlouhý stálý převod s nízko posazeným krouťákem tě tak nebude k rychlé jízdě nijak vybízet. Sto koní z vodou chlazeného litrového objemu nebyla u sportovně se tvářícího biku už v době jeho vzniku velká hitparáda a hltači výkonových tabulek by nad ním předem ohrnuli nos. Předčasně, sílu má a na okreskách ti absence ostřejší výkonové špičky příliš vadit nebude. Při předjíždění dvoustopých stačí jen pootočit heftíkem, v drtivé většině bez potřeby podřazení. První zatáčky ale napoví, že sportovat se Voxanu v obloucích nebude úplně chtít. V táhlých vinglech problém není, tam pevný trubkový rám spolu s kvalitním odpružením a solidní odezvou od předku odvádí slušnou práci, ale neochota rychle měnit směr v těch kratších je citelná. Trochu pomůže přesunutí váhy víc dopředu a následné vysednutí, přesto dlouhý rozvor spolu s malým rejdem a pomalejším řízením dojem jisté lenivosti úplně nevymažou. A ten ještě znásobí pevné třmeny brzdové soustavy, která ač nesou značku prestižního italského výrobce, pouští se do práce zvolna a bez potřebného účinku. Přiznávám, že tyhle kotvy ač s nápisem Brembo jsou překvapivě jasně největší slabinou testovaného biku. Měkčí nástup bych jim prominul, ale co do účinku vyžadují vždy dva prsty a na okruhu jsem občas vzýval všechny svaté. Že si toho v továrně byli vědomi dokazuje vyšší model Charade, který dostal třmeny Beringer a na výstavě ještě v Holešovicích jsem nad nimi slintal snad půl hodiny. Řešení se nabízí v podobě jiných desek, potažmo pumpy, pancéřky už má v základu. Závěrečné okruhové radovánky na brněnském autodromu se testovanému stroji navzdory přívlastku Racer rychle zajedly a svou nelibost dal najevo prosakujícím karterem. Ale sem bytostně nepatří. Chybí mu výkon, ostřejší brzdy a jistou míru těžkopádnosti taky nezapře. Motor dost často nespokojeně drčí v omezovači, protože mez jeho špičkového výkonu se kvůli lineárnímu projevu těžko odhaduje. Soudobí konkurenti v podobě dvouválcové Mille od Aprilie nebo řady VTR od Hondy byly jízdně a výkonově jinde. K jeho nejbližší konkurenci bych tak spíše přiřadil těžší Le Mans od Moto Guzzi nebo radikálnější SS1000 od Ducati se vzduchem chlazenými dvouventily.

Racio stranou

Teď, když jsem na něm nenechal nit suchou mi dochází, že bike s datem narození na začátku třetího tisíciletí, kdy jsem horko těžko sháněl budget na svůj první velký čtyřtakt, nemohu srovnávat se soudobou technikou. Překalibruju mozkovnu, racio jde stranou a vyrážíme fotit na okresky. Zvolňuji tempo z rychlého na svižné a začínám si užívat výborně pracujícího tlumení. Plně stavitelné vidlice USD v té době jen tak někdo neměl a centrál uložený horizontálně pod motorem je i dnes zřídkakdy viděné řešení. Tlumič typu monoshock tolik netrpí zbytkovým teplem od svodů, na druhou stranu bez spodní vany schytá všechnu špínu. Odpružení ale pracuje nad očekávání a Voxan drží stopu bez odskakování i na velkých nerovnostech. Před zatáčkou si pro jistotu přibrzdím dřív, na vrcholu zatáčky lze bez obav pořádně zatáhnout. K jistotě v náklonu přispívají sportovní pneumatiky s naštěstí obvyklými rozměry. Tohle mu sedí, tady je doma. Motor skoro nevibruje, brnění do stupen s gumovými silentbloky vnímáš jen velmi vzdáleně. Pořádně na věc jde agregát kolem čtyř tisícovek, ale pětimístné hodnoty na stupnici neuvidíš. Pět set otáček před desítkou představení končí. To už ale na nejvyšší kvalt maže vysoko nad dvě stovky a plus třicítku navrch by měl dát. Což je naprosto dostačující hodnota. Při statickém snímání přehodnocuji názor na charakteristickou masku, kterou jsem na prvních fotkách považoval za produkt Made in home stažený z provizorního kopyta a dodatečně vylaminovaný. V reálu vypadá výrazně lépe a je naprostým protikladem dnes módních, často uniformních ostře řezaných tvarů, které na rozdíl od klasických oblin Voxana povětšinou rychle zestárnou. Jen si to chce zvyknout na značné předsazení masky, která přes svou mohutnost před větrem nechrání tolik, jak by jeden očekával. Zpracování detailů rodáka z městečka Issoire je ale velmi pečlivé. Nadšení vzbuzují precizně provedené hliníkové odlitky a ze stejné slitiny opracované víčko nádrže, brýle nesoucí název výrobce, nezvykle zalomené výfukové svody, které příliš netopí a už zmíněné budíky. Lehký náznak žeber na černých válcích může na první pohled vyvolat dojem, že chladícím médiem je vzhledem k umně skrytému matraci radiátoru vzduch. Kafáči samozřejmě nemůže chybět stylový kryt spolujezdce. Škoda, že lakování se jako dvoubarevné jen tváří, černý odstín suplují samolepky. Kvalita a hloubka laku ve slušivém oranžovém odstínu nesnese ani po třech letech provozu žádnou kritiku. Hi-tech materiály nehledej, ty dostal do vínku patřičně dražší Charade. Racer byl zřejmě postaven pro méně solventní klientelu. No, určitě ne chudou, protože cena byla nastavena podobně optimisticky jako u notně přestřeleného škodováckého Rapida. Já Voxana na silnici až do testu nikdy neviděl a myslím, že na u nás prodané kusy Raceru by ti při počítání stačila jedna ruka. A jinde to zřejmě bylo obdobné, proto bohužel tahle značka, doufejme, že jen dočasně, zmizela z aktuálního seznamu výrobců motocyklů.

Nesplyne s davem

Justiční kladívko s ohledem na nízkou bonitu zájemců definitivně zatrhlo plány na restrukturalizaci firmy a následný soudní výnos tak před třemi lety zavřel brány továrničky. Malé portfolio modelů s jediným, byť vlastním agregátem a už zmíněné vysoké ceny přinesly kyselé ovoce v podobě stoupající zadluženosti. Ani chvilkové spojení s dovozcem čínských skútrů nedopadlo. Možná si kladeš otázku, proč se k tomuhle motocyklu vracíme. Nikdy jsme ho netestovali a v dnešním, poněkud uniformním světě jde o svébytný a tím pádem moc zajímavý stroj. Konečně v posledním roce výroby jich linku opustilo přesně devětadvacet a jeden z nich byl právě námi testovaný bike. Jízda na něm mi poopravila pár předsudků. Cafe Racer v podstatě krom jména a vzhledu své už rovněž nevyráběné soudobé konkurenty ničím významným nepřevyšuje. Je jiný. Pro většinu málo, pro jiného důvod ke koupi. Rozumem těžko odůvodnitelná investice. Moc nebrzdí, výkonem příliš nenadchne, jízdní pozice je poměrně nepohodlná a díly na něj si budeš muset vygůglit. Vzhledem k robustní stavbě a předpokládanému využití k nedělním výletům ale nebudeš na netu surfovat často. Jako investice se tvý prachy zhodnotí možná v daleké budoucnosti, chybí mu aura luxusu a patnáct let výroby je na exkluzivitu značky poněkud málo. Na straně dal je ale velmi osobitý jízdní projev, kvalitní tlumení a po montáži laďáků i atraktivní zvuk. A tuny pozornosti všude, kde se s ním objevíš, protože v jeho sedle rozhodně nesplyneš s davem. Což není málo. Až se jednou stopou alespoň trochu potrefený potomek bude ptát, co to vlastně v garáži stojí za motorku, zjištění, že tuhle teda rozhodně neměl a nemá každej, bude mít pro ego každého chlapa vysoce hřejivé parametry.

Motor

Jediné, čím vyniká nad konkurenty je netradiční hodnota úhlu, kterou svírají jeho válce, přesně dvaasedmdesát stupňů. Rozvod DOHC s vodním chlazením nelze stejně jako průměrný výkon považovat za extras. Přesvědčí vyváženým chodem a vysokou mírou pružnosti, vizuálně zaujme netradičním dvoubarevným lakováním. Sice disponuje vstřikováním, ale při studeném startu pomáhá držet klapky v pootevřené poloze mechanický sytič.

Rám, tlumení

Upside down vidlicí se na přelomu tisíciletí pyšnily jen supersportovní biky. Plně stavitelnou dodalo Marzocchi a tradiční je i průměr, přesně třiačtyřicet milimetrů. Pod motorem horizontálně uložený centrál Paioli také nabízí seřízení všech tří obvyklých hodnot. Základní set up se na středočeských silnicích velmi osvědčil, mnohem mladší a modernější stroje by se mohly přiučit.

Brzdy

Naposledy mě nemile zaskočily jednoduché brzdy na EN6F, které jsem ve dvou z táhlého kopce doslova uvařil. Jenomže Kawasaki je rozpočtovka a Bremba na Voxanu s předními čtyřpístky slibovaly víc, než nabídly. Sice hned nevadly, ale za mě jednoznačně největší rozčarování v testu. Jiné desky a pumpa by měly k nápravě stačit, pancéřovými hadicemi Racer totiž disponuje už v základu.      

Přístrojový panel

Co na tom, že se od krycího skla se stříbrným rámováním často odráží světlo. Analogy s nádhernou grafikou a retro vzhledem dnes nabízí snad jen u Guzzi. Malý digitální rámeček v dolní části stupnice příliš neruší, kontrolky ve spodní části držáku přístrojovky jsou ale hodně malé, rovná se blbě čitelné. Dojem vylepšuje do hliníkových brýlí gravírovaný název značky.

Hodnocení:

+ osobitý vzhled

+ tlumení

+ ojedinělost

– brzdy

– malý rejd

Vyšlo v Motorbike 3/2013