Čtvrteční den byl opravdu nádhernej. Na Man konečně přišlo léto (podle místních trvá léto tady tak tejden v roce, takže jsme se dobře trefili), takže jsme si mohli každej trochu odpočinout „po svém“ někde venku. S Lenkou jsme konečně daly jedno kolo po trati a ostatní se šli „koupat“ do moře. Údajně prý teda i plavali, ale nebyli se schopní shodnout, jestli to bylo dvacet nebo třicet metrů (těch pár temp bych chtěla vidět). Moře mělo cca deset stupňů a vzduch okolo patnácti, ale na sluníčku bylo fakt neskutečný vedro. Proto není moc divu, že poslední dny potkáváme samý spálený obličeje. Pánové se dokonce prý dostali na pláž, kde hnízdili „protektorovaní“ (rozuměj chránění) ptáci, kteří sice měřili asi dvacet čísel, ale byli neuvěřitelně agresivní a hlavně Aleš se dočkal i několika náletů.
Trať byla trošku přeplněná dalšíma motorkářema, ale bylo fajn si ji zase po dlouhé době projet, protože loni jsem se na ni nedostala vůbec. Když jsme se asi po čtyřiceti minutách dostaly na Glen Helen, Lenka nechtěla věřit, že Indián je tam za pár minut. Jestli si pamatuju tak první tři míle, tak možná přeháním. Z videa se to zdá pořád o chlup víc v pohodě, než když to člověk vidí na vlastní oči a pořád nechápu, jak si to můžou všichni pamatovat, a jak tam může jet Indián takovou palici. Navíc třeba všechny kola na chlup stejně! Za Sulby bridge je to hrbatý tak, že i na skútru zhruba ve stokilometrové rychlosti padaly Lence nohy ze stupaček, a mně se zkrátila páteř na plotýnkách asi o cenťák. Klobouk dolů pánové (i dámy!), protože tohle je opravdu nejtěžší silniční závod na světě a nic víc prostě neexistuje… Přesvědčily jsme se o tom i v Ramsey, kde nás policista zastavil, protože cesta v horách byla zavřená kvůli nějakému rádobyzávodníkovi. Naštěstí jsme čekaly třeba jen čtvrt hodinky, než to znovu pustili. Motorkářů tam čekalo na několik desítek, takže jsme je nechaly poodjet, nicméně stejně jsem Lenku hnala do oblíkání, protože stačí málo a za půl hodinky už může být trať zase zavřená. Nedojely jsme ještě ani na Bungalow, a už jsme míjely rozbitou motorku a motorkáře na zemi, který odjížděl jen pár minut před náma. Jakoby v horách všichni přicházeli o rozum.

V pátek ráno jsme měli v depu docela frmol, abychom byli všichni připravení na náš závěrečný závod TT Lightweight. Bohužel jsme neměli moc tréninků, a skoro každou jízdu jsme něco zkoušeli, takže nebyla příležitost, aby se Indi dostal do lepšího tempa. Je pravdou, že jsou tyhle motorky pořád ve vývoji, a tak se některé posunuly zase hodně dopředu. Otázkou je samozřejmě životnost motoru, protože ne každý může nechat umřít pár motorů za týden třeba jako Ryan Farquhar, ale loni jsem si myslela, že strop motoru je už danej, ale spletla jsem se. Teď mě docela zajímá, co bude nového příští rok.
První dvacítka startuje podle čísel bez ohledu na kvalifikaci, což byla pro nás důležitá výhoda. Před Indiánem startoval s číslem 15 Davo Johnson a s číslem 13 Lee Johnston, který měl motorku z týmu KMR Ryana Farquhara stejně jako Danny Webb a sám Ryan.
Hned ráno jsem utíkala do Press centra zabrat místo, ale tentokrát to byl ještě větší boj o židli než minule. Nakonec jsem ale jeden flíček ukořistila, abychom mohli opět dávat info online pro ty, co bojovali doma s livetimingem.
Po startu se pořadí dost měnilo, protože bylo dost rychlejších jezdců s vyšším číslem, a Indi byl někde okolo dvacátého místa. Na top speedu na Sulby ztrácel na špičku asi deset mil v hodině, což může být nejen motorem, ale i dokonalejší aerodynamikou nebo i celkovou váhou (třeba u Patonu). Přesto s tím Indi slušně zápasil, a dotáhl se na Johnsona před sebou. Hned po prvním kole tým provedl zastávku v boxech, neboli pit stop, kterej byl opět naprosto bezchybnej. Ryan Farquhar dostal penalizaci za rychlost v boxech třicet sekund, takže ztratil šanci na zisk pódia. Navíc pak musel stejně kvůli technické závadě ze závodu odstoupit stejně jako Lee Johnston na jeho motorce, nebo Gary Johnson. Maximální rychlosti byly opět ve všech kolech totožné, a Indi se i díky „odpadlíkům“ dostal z průběžného patnáctého místa ve druhém kole na třinácté a na stříbrnou repliku mu chybělo jen pár vteřin. S napětím jsme čekali, co se bude dít v posledním třetím kole. Hned při prvním mezičase na Glen Helen bylo zřetelný, že Indi zatahal, protože jel o dvě sekundy líp než jezdci okolo, a začal dohánět čas na „stříbrňáka“. Bohužel pak před Ramsey najednou ztratil minutu a půl, a to že stojí, bylo dokonce vidět na online kamerách. V tu chvíli se nám už po třetí tenhle týden zhroutila šance na zisk stříbrného Merkura, což nás jako tým strašně mrzelo a Indiho samozřejmě nejvíc. V dalších mezičasech už jel Indi zase dobře, i když o něco pomaleji, a v cíli to znamenalo dvaadvacáté místo a třetí bronz.
„Snažil jsem se jet na úplný maximum, co mi motorka dovolila. Hodně ostrejch míst jsem už nejezdil ani na pětku jako dřív, ale všechno na šest, abych dohnal to, co mi chybí na rovinkách. Věděl jsem, jak si vedu, protože mi ukazovali přátelé na Goosnecku pitboard s umístěním, časem a ztrátou na jezdce přede mnou. Ve třetím kole mi ale najednou před Ramsey ukázal maršál černou vlajku s číslem, a v ten okamžik bylo všechno zase v háji. Musel jsem zastavit a zjistil jsem, že se mi vytrhla zadní část kapoty ze šroubů…na jednu stranu rozumím, že mě zastavili, ale kapota držela na dalších čtyřech šroubech a šla na zem jen v extrémním propružení nebo náklonu, a v pohodě bych s tím už to kolo dokončil. Musel jsem tam tu kapotu sundat, což znamenalo obrovskou ztrátu, takže je vůbec štěstí, že mi to vyšlo ještě na ten bronz. Měl jsem už stříbro na dosah a minimálně třinácté místo jisté…dost mě to zklamalo, ale i o tomhle TT prostě je. Na druhou stranu vracíme se domů živí a zdraví, dokončili jsme všechny závody, technika byla v rámci možností našeho týmu skvěle připravená a sehranost týmu se projevila i při pit stopech. Určitě jsem chtěl víc, ale vracím se spokojenej.“

Odpoledne jsme si celý tým nenechali ujít Senior TT, a samozřejmě jsme se sázeli, kdo vyhraje. Osobně jsem tipovala Johna McGuinnesse prvního, Bruce Ansteyho druhého a Iana Hutchinsona třetího. Pořadí bylo nakonec trošku jiné a vloudil se tam James Hillier, ale mám obrovskou radost, že se Johnovi to 23. vítězství na TT povedlo. Je to prostě borec! Navíc nový traťový rekord je prostě mazáctví!
Večer bylo na pit lane oficiální vyhlášení, kde si indi převzal bronzového Merkura a večer jsme i malinko oslavili to, že máme TT 2015 úspěšně za sebou.

V sobotu část týmu odletěla domů a náš zbytek šel na večeři s naším místním sponzorem. Hned brzy ráno v neděli jsme začali s balením, abychom to měli do pěti hodin hotové, protože v osm večer už nám odplouval trajekt. Během dne se za námi přišlo rozloučit hodně lidí, takže tímto bychom chtěli jmenovitě alespoň některým moc poděkovat. Konkrétně Podobským za výborné jídlo i s donáškou do depa, Mie a Chrisovi za ubytování těch, co se nevešli do kamionu, Hance, Lubovi a Krisovi Novákovým za celotýtýčkovou péči o nás, a všem ostatním za pomoc při balení nebo vůbec za milá setkání.
Nyní už jsme na cestě domů, která nám zabere dva dny, takže tímto děkujeme za podporu všem, co jste dění na TT sledovali a drželi nám pěsti. Příští rok si to doufám zase zopakujeme!

TT je opravdu ta nejvyšší meta v roadracingovém závodění a jsme hrdí na to, že v Čechách existuje tým, pro který se tenhle závod stal srdeční záležitostí. Díky Motopointu, ale i práci jednotlivých členů týmu, se tohle všechno může každý rok uskutečnit. Málokdo si dokáže představit kolik práce, dřiny, peněz, nervů, probdělých nocí a týdnů bez odpočinkového víkendu to obnáší. Možná šlo něco udělat líp, možná jsme mohli mít letos o trochu víc štěstí, ale mezi světovou špičkou roadracingu se náš tým a náš Indián rozhodně letos neztratil. Howgh ☺   

Text a foto: TZ