Lovec supersportů

Text: Míra Kalous, Ivan „Scoob“ Bezděk

Foto: Jana Kolací, archiv

Možná to taky registrujete – motorka se stává legendou přibližně v tom okamžiku, kdy se s ní poměřují ostatní a kdy se vám vnucuje na jazyk například „Tenhle skútr je jako TMAX.“

Max je navíc legendou čile žijící a neustále se zdokonalující už od roku 2001.

Co je na něm tak jiného? Dá se jednoduše říct, že se jedná o supersport mezi skútry. Kam jinam zařadit hliníkový rám, pevný jako slovo skauta, nádherně naddimenzované kotouče brzd s povědomými třmeny, štíhlou zadní partii a v našem případě i kanón ze zbrojovky Akrapovič, než do světa těch nejrychlejších bajků?

Nešlo to jinak, než okamžitě nahodit motor, aby si ta slovinská píšťala protáhla hlasivky. Za odměnu za probuzení se dvouválec 530 ccm ozve temným volnoběžným duněním kopyt svých 46 koní a změní člověka v malýho kluka, co se nadšením třese, už aby byl motor trochu zahřátý a mohlo se zatahat za plyn.

Ale pojďme na to pěkně spořádaně. Batoh zahučí v prostoru pod sedlem s poněkud zvláštně vyklápěnou částí směrem vzad a osvětleným lampičkou. Nalehko se sápu do sedla, které je sportovně tvrdé a prohlížím přístrojovku. Otáčkoměr, tachometr jsou v analogovém provedení, zbytek informací dodá displej. A dodá jich tolik, až oči přecházejí, klidně by tahle palubka mohla nahradit domácí televizi, navíc by se při jejím sledování člověk zbytečně nerozčiloval. Navíc je hodně futuristická, pokud máte rádi Startrek nebo je vaším životním vzorem Darth Vader, zamilujete se hned.

Nohy jsou v kontaktu se středovým tunelem, mají možnost přešlapovat z vodorovné do pohodářsky šikmé pozice a v každé z nich máte dobrý kontakt s podvozkem, jak se na sportovce sluší. A protože jsme testovali v době vlády paní Zimy, byla vítaným příslušenstvím Maxe deka přes nohy, zimní pneumatiky a vyhřívané rukojeti.

Teplota motoru se pomalu zvyšuje, je na čase si zahrát na Akrapa. Naladěno je do decentních hloubek, aniž by byl pilot otrávený kraválem bijícím do bubínků. Tak akorát, aby vás to ponoukalo znovu a znovu přidat plyn a nechat se postrčit do dalšího vinglu.

Asfalt se netváří rozpáleně, proto nečekejte poznatek, co škrtá v zatáčce jako první o zem. Tempo jsme zvolili takové, abychom nemuseli hledat číslo na pojišťovnu a v Yamaze trapně vysvětlovat, že nám to „ňák uklouzlo, asi byla na silnici šlupka vod banánu nebo co…“  Přes to všechno Max v zatáčkách bavil svojí ochotou ke skládání a dobrým chováním (nemusí se nutit, nepadá, nezvedá se). Přesnost řízení je v kategorii skútrů nevídaná a kdo by hledal vlnění, musel by si jít hodit šutr do rybníka. Tuhle perfektní stabilitu má Max i při vyšší rychlosti, při návratu jsme to dálnici ani přes teplotu lehce nad nulou nevydrželi a Maxíka prohnali, z čehož vyplynuly dva poznatky – za prvé se skutečně stroj nezačne nijak nervózně kývat a drží perfektně stopu, za druhé máte na tacháku 160 km/hod. jen to hvízdne. A vlastně ještě za třetí: autaři sice ochotně uhnou do pomalejšího pruhu, když vidí v zrcátku jedno světlo, ovšem když zjistí, že je předjel skútr a ne superbike, moc rádi nejsou… tímto zdravíme pána v modré oktávce – doufáme, že vám vzteky nepraskla cévka, to by nás mrzelo.

Ze světa motorek jsou již zmíněné brzdy. Přední dvoukotouč je ostrý a silný, s váhou stroje a pákou patnáctipalcového kola nemá jediný problém. Ukazováček stačí v našich podmínkách na probuzení ABS, které nezasahuje zbytečně brzo. Zadní kolo zdobí kotouč o rozměrech tácu pod dort a kromě hydraulické provozní brzdy tady je i páčkou na rukojeti ovládaná lanková ruční brzda.

Motor, ačkoli nepatří k nejobjemnějším, umí pořádně zatahat za řemen (v koncovém převodu nahradil krytý řetěz). I přes variátor jsou reakce dvouválce pohotové, a jakmile dostanete do ruky odezvu rukojeti plynu, začnete si i v zatáčkách troufat pokoušet motorkové traťové rekordy. Co chybí na objemu, to dohání točivost a točivost zase odmění skladatel Akrapovič další a další Ódou na radost.

Nástup krouťáku při prudkým zatažení plynu neváhal protočit zadní gumu a stačila mu k tomu jenom vlhká silnice… Těžko si představit, že by Maxovi na semaforech stačilo cokoli čtyřkolého a s jeho top speed za sto šedesátkou se nebudete ploužit ani dálnicí. On totiž výkon, jakkoli papírově neoslní, má dva pomocníky – prvním je solidní váha 220 kg a druhým variátor, který si sice ukousne malinko z výkonu, jenže na druhou stranu máte pořád správně zařazeno a to prospívá akceleraci.

V případě vlajkového skútru Yamahy nemá cenu moc rozbírat zpracování. Nenapadá mě nic lepšího, než ono protivný slovní spojení „prémiový model“. A že si ho Yamaha hýčká, dokladuje i mrak doplňkového příslušenství: krom obligátního topcase můžete mít například sportovní plexi, opěrku pro spolujezdce, designové sedlo, jiné stupačky… ale třeba taky karbonový kryt motoru. U skútru! To jsou dneska věci…. S Maxem si jednoduše ostudu neuříznete, a pokud ano, rozhodně to nebude jeho chybou.

Vyšlo v Motorbike 3/2014