Modrobílý motokros
Husqvarna TC 125 a FC 250
Text: Jíra „Hajnej“ Černík
Foto: Ivan „Scoob“ Bezděk, David M. Bodlák
V květnovém čísle jsme psali o testování čtrnáctkových Husqvaren, které proběhlo v dubnu na benešovské trati Kavčák a blíže jsme si představili endurové modely FE 350 a TE 300.
Krom těchto dvou modelů jsme měli možnost vyzkoušet si i dvě motokrosové Husky a to konkrétně TC 125 a FC 250, jejichž test jsme vám slibovali hned v dalším čísle. To bohužel neklaplo, ale lepší pozdě, než vůbec, a tak si můžete o těchto dvou motorkách přečíst pár řádků nyní.
Jak jistě víte a jak jsme psali už v předchozím článku, nejsou čtrnáctkové Husqvarny žádným novým nářadím. Když to řekneme bez obalu, jsou to přelakované KáTéeMky , což samozřejmě platí i pro motokrosové modely, o kterých budeme psát tentokrát.
V technice tedy není nic nového a oba motocrossové modely Husqvarna TC 125 a FC 250 jsou sestaveny z ocelových rámů, polyamidových podsedlovek a kyvky jsou ze slitiny hliníku. O odpružení se starají dvoukomorové vidlice WP o průměru trubek 48 mm a zdvihu 300 mm, které jsou usazeny do frézovaných brýlí. Vidle doplňuje DCC (dual compression control) centrál s přepákováním a zdvihem 317 mm. Náboje kol jsou také prací CNC frézy a černé ráfky dodává D.I.D. Brzdy od Bremba jsou klasické, čili dvoupístek a 260 mm kotouč vpředu, jednopístek a 220 mm kotouč vzadu. Nádrže shodně poberou 7,5 litru paliva a že jsou z průhledného plastu už je skoro samozřejmostí. Řidítka mají možnost nastavení ve čtyřech polohách. Pětikvaltový motor čtyřtaktní dvě pade oživuje pouze startér, zatímco dvoutaktní dváca má jako jediná pouze nakopávačku a také jako jediná z motokrosů šest kvaltů v převodovce. Výška, ve které usadíte své pozadí, je pak stejná u všech krosových Husek a čítá 992 mm.
Malorážka
Jako první jsem osedlal stopětadvacku a s očekáváním, co bude, jsem vyrazil na trať. No, nebudu si nic vymýšlet, na dváce může jezdit někdo, jehož váha odpovídá obsahu a hlavně to s ní musí umět, což ani v jedné části nesplňuji. Nicméně bych ji absolutně nezatracoval, protože ovládání je úžasně lehké. Motorka se nechá překlápět jako padesátikilová týnka a brzdy stačí jen zlehka pohladit. Se suchou váhou 92,3 kg se také není čemu divit. Co je ale potřeba mít zmáknuté, je udržení optimálních otáček a včasné řazení. Dvoutaktáři samozřejmě dobře vědí, že dvacka musí pěkně bzikat a pak upaluje jako k ohni. Potřebný výkon tam je, jen je ho potřeba najít a udržet, což se mi moc nedařilo, protože jsem povětšinou jel spíš na pohodu, ovšem když jsem ji nechal proklouznout přes spojku, nebo podržel nižší kvalt, měl jsem se chvílemi co držet. Podvozek je na motocrossu klasicky tužší, ale fungoval bezchybně a brzdy, jak už jsem psal, jsou naprosto dostačující a dobře dávkovatelné. Nakopnutí přes kickpáku je pak naprostá pohoda a pěkná vzpomínka na staré časy.
Dvakrát tolik
Po dváce přišla řada na čtyřtaktní dvěstěpadesátku. Řeknu rovnou, že dvě pade byla pro mne největším a velmi příjemným překvapením. Se suchou váhou 104,1 kg se krásně vodí, motor je sice třeba držet v trochu vyšších otáčkách, ale síla mu nikde nechyběla. Hlavně i na tak malý objem motor zabíral pěkně plynule a dost odspodu, takže výjezdy ze zatáček, odskoky na lavicích, ale ani pomalé kličkování mezi stromy, nebo přidání do výjezdu bez rozjezdu nebyl žádný problém. Podvozek je opět trochu tužší, ale nijak netloukl a nerovnosti filtroval bezchybně. Zkrátka fungující tlumení a příjemný motor s plynulým nástupem, spolu s velmi dobrým ovládáním. Tuhle motorku vidím jako hodně univerzální a uměl bych si ji velmi dobře představit nejen na motocrossu, ale bez problému i na crosscountry, nebo enduru, nakonec přidat masku se světlem asi nebude takový problém. Nevím sice, na jakou mapu jsem jezdil, ale možný výběr určitě také pomůže lepšímu přizpůsobení se aktuálním podmínkám.
Stejně tak, jako předchozí endura FE 350 a TE 300, ani motokrosy TC 125 a FC 250 rozhodně nezklamaly. V Matighoffenu jsou prostě v současnosti na špici vývoje terénních motocyklů a námi vyzkoušené modely to naprosto dosvědčují, ať už jízdními vlastnostmi, nebo zpracováním a je celkem jedno, do jakých barev jsou zrovna oblečeny. Nezbývá než doufat, že časem dojde na výraznější technologické oddělení Husqvarny od KTM. Přeci jen by byla škoda, kdyby Husqvarna – jako historicky významná značka – měla skončit pouze jako pestrobarevnější kopie.
Vyšlo v Motorbiku 7/2014