Velbloud

Yamaha XT 660 Z Ténéré

Text: Míra Kalous

Foto: Jana Kolací

 

Onehdy mě jeden budhista pod vlivem voňavýho kouře přesvědčoval o zákonitostech převtělování. Jakože, kdo je zlobivej kluk, bude v příštím životě hodnej šutr a kdo seká latinu, stane se stříbrným rackem… a tak. No, nevěřil jsem mu ani málo.

Minulej čas je na místě… já totiž potkal převtělenýho vzornýho velblouda!

Malá Tenéré není žádná zelená fazole, nýbrž osvědčenej model, držící prapor cestovních endur s jedním válcem sice osaměle, ale zato pěkně vysoko a hrdě. Může se hlásit k přebohatý historii, kde se to slovy Paříž a Dakar jen hemží a kam módní prázdný pózy pronikají horkotěžko.

Aktuální model rozhýbává čtyřventilový jednoválec vyrobený ve spolupráci s Minarelli, vstřikování paliva je jasný, stejně tak vodní chlazení a pětikvalt. Na rozdíl od sourozenců XT se její svody výfuku kroutí chytrou cestou, pěkně schované za rámovou trubkou, motor hlídá plastovej bodyguard se slušným přesahem až k vodní pumpě na pravý straně. Jo, a výfuk končí jedním velkým krabicovým tlumičem pod sedlem, tvářícím se navenek jako dvojitá koncovka.

Usazenej v sedle si jenom řeknu: “hmmm, jako kdysi…” a vzpomínám na svý dávný DR 650 Djebel. Vzpomínky jdou rukama příjemně zvednutýma na široký větve řídítek, nohama, majícíma oporu v široký bandasce i… no, ehm, pozadím, lebedícím si v probraným sedle cestovních kvalit (=šířka akorát, tvrdost taky).

Před očima se tyčí lešení s předním dvojsvětlem, kapotkou a plexištítkem, směrem k jezdci nesou trubičky přístrojovku. Otáčkoměr ručičkovej, tachometr digitál + palivoměr + hodiny + dvě denní počítadla + robustní ovládací tlačítka a nějaký ty kontrolky. Všechny údaje můžete odečítat kdykoli za jízdy, protože umístění je ideálně v zorným poli. Netřeba poklonkovat, jen stočit oko.

Už ,už bych – strženej retro náladou – začal nakopávat nohou… mno, Tenérku stačí, coby moderní stroj, polechtat červeným tlačítkem a už buší. Do bonzbločku uděluju dva červený body za pěknej zvuk a střílení při zaklapnutým plynu!

Řídítka jsou na enduro trochu neobvykle ukončený velkými závažími a asi i na jejich konto se dá přičíst nepatrná míra vibrací od motoru do rukou. Nejsou v tom samy, řídítka jsou sama uložena v brejlích pružně.

 

Přidělený dva body strhávám hned při šátrání po spojce. Ačkoli mám dlouhý prsty, je pro mě páčka pořád nepříjemně daleko, nastavit se nedá a jedinej lék je povolit trochu lanko, abych bod záběru neměl v necitlivý pozici téměř nataženejch prstů. Ovládací síla je oukej i pro holky a dávkování plynulý a přesný.

Jednička tam skáče tiše jako Vinnetou do tee-pee a dunivá jednolampa umí Tenéru postrčit docela svižně. Dvojka, trojka, motor pořád tahá přesvědčivě. Čtyřka je logicky volnější, ale to už jsme za kilem.

Převody jsou hned první věcí, kterou bych změnil, kdybych se stal šťastným majitelem. Originál je seskládanej dost do rychlosti a to si s motorem ne vždycky rozumí.

Například jedete městem a chcete dodržovat 50 – 55km/hod. Jedete na dvojáka, protože trojka se při téhle rychlosti ještě nedostala do “úrodného pásma otáček” mezi 4000 a 6500 a funguje jen s opravdu lehkým plynem.

Přitom na pětku dovede motorka uhánět 150 na necelých 6 tisíc. Z toho pro mě vyplývá, že rychlá umí být na enduro dost a o zoubek menší kolečko by jen prospělo i chování motoru, kterýmu se pod tři tisíce moc nechce.Od jednoválce se tak nějak obecně čekají vibrace oddělující tkáně od kostí. Doba pokročila! Motor zavrní, když ho trápíte na nízký točky a pak ještě jednou, za sedmičkou na otáčkoměru. V běžně používaných režimech vám vibrace vrásky nenaženou.

Náš kousek byla verze s ABS a z toho pramení i použité obutí. Pirelli Scorpion Trail jsou spíš běžecký kecky, než zubatý trekovky a smysl mají v tom, že hrubý gumy by ABSku motaly hlavu a prodlužovaly na silnici brzdnou dráhu.

A propó silnice.

Čekat se dalo ledasco. Hadí vlnění, houpání… Ale ono se nic z toho nedělo. V přímý jízdě je motorka jistá ve stopě, jako bonus vám enduro posez dává pocit, že držíte situaci pevně v rukou. Jakpak by ne, když máte výhled přes střechy plecháčů!

Dobrou práci odvádí čelní štítek. Dokázal překvapivě odclonit vítr tak dobře, že mi nevylamoval hlavu v MX přilbě ani při rychlostech nad dálniční limit. Vůbec je na Tenérce vidět, že konstruktéři přemýšleli. Veliká, dopředu protažená nádrž je chráněná protektory z šedého plastu nahoře i dole (právě jejich industriální vzhled přidává adventure duchu motorky na opravdovosti).

Tenhle masívní celek dobře chrání tělo jezdce od pasu až ke kolenům, přední kapotka zase zaštítí trup. Déšt a vítr to má o dost těžší, aby vás dostal.

Pokládám velblouda do zatáčky a chce to víc zatlačit, protože přední kolo (jednadvacítka) má svojí setrvačnost. Pobaveně sleduju, jak moc se vysokej přední kokpit vychýlí do strany. Zůstanu-li u zvířecího přirovnání, je to jako když jde žirafa pít. Ale žádnej problém, v hlubokým náklonu vás na suchým asfaltu poctivě drží hladký Škorpionky a na vás je si to prostě užít (pozn. Scoob: no, já tak nadšenej ze škorpionů nebyl, v nižších teplotách moc nedržely ani na suchu… testovali jsme při cca 10 stupních Celsia, kdy většina galusek odvádí dobrou práci, nicméně škorpíky se zrovna dvakrát jako vzor gripu nepředvedly).

Snažil jsem se dávat zatáčku rychleji a ještě rychleji, až se objevila první slabina – v zatáčce se zvlněným asfaltem se rozhoupe zadní tlumič. No, čekal jsem to o dost horší. Gumy sjetý do krajů jsou mí svědci.

 

Co říct k brzdám? Dvojitej kotouč má rezervy pro plný dovolenkový naložení, dávkuje se skvěle a jeho páčka je nastavitelná. Zadní kotouč je silnej, přesnej. Při pohodový jízdě nemusíte na brzdy skoro sáhnout, bo jednoválec toho ubrzdí motorem hafo…

Shrnutí k silniční etapě – příjemně se sedí, síly je dost na běžný auta, na dálnici do 150 dobrý.

Vzal jsem Tenéré i do “Země tam venku” (volnej překlad názvu pouště Tenéré) a sjel do lehkýho terénu.

Lehkej terén jsem začínal s těžkým srdcem – bál jsem se, abych s holkou nepraštil… Polní cesta nám připravila hromady výmolů, aby se pocvičily tlumiče, ale motka se hrne stabilně dopředu. Postoj ve stupnách je přirozenej, nádrž dává oporu kolenům, líbilo by se mi, kdyby její povrch nebyl tolik hladkej a míň klouzal.

Propracováváme se do náročnějších úseků (co jen silniční gumy na suchu dovolí) a začínám toužit po kratší jedničce, abych se mohl zbaběle ploužit. Pomáhá mi alespoň přesná spojka. Při ploužení vykukuju do strany, chci vidět před přední kolo (jo jo, vím, že to není dobrej styl. Někdy to ale nejde jinak…).

Problém mi celou dobu dělá plně natankovaná nádrž, zvedající těžiště. Pokaždý, kdy si nedokážu plynem ohlídat polohu motorky a musím odšlápnout, si znovu uvědomím váhu Tenéry. Zrovna tak při superpomalejch pasážích se hmota snaží vítězit nad nadšením pro věc. Po mírně “trialovým” úseku jsem měl pěkně unavený ruce.

Co bych holce v módu off-road vytknul, to je prohlubeň sedla, která limituje posouvání pozadí. Nejspíš to reflektuje přesně ten typ terénu, do kterého je velbloud určenej (sedíte mezi hrby). No a ty dlouhý kvalty… kratší zpřevodování by Tenéré pomohlo se najít ve svý roli dobrodruha.

Naopak pochvala míří na stupačky, pěkně široký, zubatý tělo s gumovým kulichem, kterej ale má vylisovaný zajímavý gumový zuby po obvodu. Ke všemu to fakt funguje a nohu podrží solidně i po šlápnutí do bahna.

No a to ABS… jak ho vypnout jsem nevykoumal a to je v terénu docela problém. Hladký gumy to ještě podtrhujou, když se hrnu z kopečka za cvakavýho doprovodu destiček… to je jedna z věcí, co mě nutila jet mimo silnici fakt pomalu (pozn Scoob: jo, zase Škorpiony. Nejen z kopečka, ale i do kopečka je nutný se plazit, tyhle gumy prostě do terénu nejsou a sotva vezmete trochu za plyn, ulítne vám zadek. Teda zadek motorky, ten váš se jen leknutím stáhne…). Zapomenout jsem musel i na brždění “štorcem”. Škoda. Jeden vypínač by stačil, aby přinesl kopec radosti a rozšířil meze použití motky.

Přemýšlím o tom, že Tenéré je přesně ten typ motorky, u níž se rozevřou v off-road módu nůžky mezi začátečníky a zkušenými bahňáky. Ona má na to, překonávat terén v docela svižným tempu a při svižný jízdě odpadá i dost zmíněnejch nevýhod, co trápí pomalýho začátečníka. Pak našinec jen civí, co všechno dokáže tahle cestovka projet.

Jj, kouzlo je v plynulosti a využívání setrvačnosti stroje.

Pro mě bylo happyendem 0% novejch šrámů.

 

A jsme doma. Tenérka stojí zmlklá a dává šanci prohlídnout si detaily, na který se ještě nedostalo.

Vidím klady:

Přední světlo je pěkně vysoko – akorát v zorným poli řidičů osobáků a prosvítíte se skrz zasklení třeba o tři auta dopředu. Být vidět je vždycky plus. Spolujezdec má pohodlný místo s festovníma madlama k držení. Součástí zádi je příprava na kufr. Odhalil jsem montážní otvory na další nosiče zavazadel.

Materiál sedla, ačkoli vypadá jako semiš, nesaje vodu. Pod sedlem je místo na sadu nářadí a ještě vpředu u nádrže najdete prohlubeň se suchým zipem na upevnění…no, třeba lékárničky.

Potěší i poctivá rozměrná placka na bočním stojánku, takže ani v terénu se vám stojan nezapíchne do země, navíc v rámu je příprava na hlavní stojan.

Co se mi nelíbilo:

Špatnej přístup k měrce oleje v krku rámu (XTčka mají tradičně suchou skříň) a podivně umístěná nádobka chladící kapaliny – tak trochu na ráně (i když krytá šedým plastem).

 

Jo jo, tahle motorka je fakt velbloud. Není tak rychlá, jako plnokrevník, není tak hbitá, jako kamzík, ale všechno nahradí vytrvalostí a až neskutečnou univerzálností. A je v ní něco poctivě opravdovýho.

Kéž by strhla lavinu konkurenčních strojů, kterých v této chvíli fakt moc není.

Vyšlo v Motorbiku 8/2014