Svalovec

Harley – Davidson Dyna Fat Bob FXDF

Text: Ivan „Scoob“ Bezděk

Foto: Jana Kolací, autor

Kategorie custom má ve světě dvou kol své místo snad odjakživa. Do tohoto segmentu zasahují téměř všichni velcí výrobci a každý z nich má ve výrobním programu krom sportovních či cestovních strojů a třeba endur alespoň jeden chopper či cruiser. Ovšem jen jedna značka postavila na customech svou existenci: tou značkou je Harley – Davidson.

Vždycky se musím smát, když poslouchám diskuze o tom, že „čopráci“ vlastně téměř nejezdí, jen leští chrom a pokud už vyjedou, tak pouze za jasného počasí, aby nedejbože nezmokli a nemuseli motorku pucovat znova. No a pak vyrazíte na jarní projížďku, kdy počasí ještě nestojí za moc, a první, koho na silnici potkáte, je právě chopper…má to logiku, řidiči těchto strojů příliš neřeší, jestli už je asfalt dostatečně prohřátý, aby „lepily gumy“, do vinglů se nevrhají s kolenem na zemi, takže trocha písku nebo štěrku je nevyvede z míry, prostě jedou svým tempem, možná pro někoho zbytečně pomalým a užívají si jízdu jako takovou – bez zbytečného dokazování okolí, jací jsou hustokrutí střelci. I když ani to není tak docela pravda a argument typu „tohle si koupím, až mi bude šedesát a nebudu chtít jezdit rychle“ nemá dnes už opodstatnění: na současných customech se dá jezdit pořádně svižně. Jedním z takových customů je Harley – Davidson Dyna Fat Bob.

Styl

Stroje Harley – Davidson vždycky vypadaly dobře, to je bez debat. Pokud se vám choppery a cruisery líbí, nemůžete produkci HD nic vytknout, ostatně značka vlastně nastavila kriteria, jak mají tyhle motorky vypadat a svět její představu pokorně přijal (a začal ji kopírovat). Jenže vzhled je jedna věc, jízdní vlastnosti a spolehlivost věc druhá. Naštěstí značka opustila už před lety svou filozofii, která by se dala shrnout do věty „máš HD, tak se s tím musíš nějak srovnat a jestli to nezvládáš, kup si něco jiného“ a v současnosti se dá „Harykům“ těžko něco vyčítat i po technické stránce. Pryč jsou problémy s olejem, který opouštěl stroj po decilitrech, pryč jsou převodovky, kdy jste měli při zařazení pocit, že se vedle vás právě skácela Eiffelovka, pryč jsou rámy, které se kroutily jak hodně naštvaná užovka. Harley – Davidson za poslední roky udělal obrovský skok dopředu a pilně své stroje vylepšuje – ovšem při zachování tradičního vzhledu, tedy lépe řečeno stylu.

Dyna Fat Bob 2014 je toho zářným příkladem – nízká motorka s protaženou siluetou, hluboko prolomeným sedlem, patřičným množstvím chromu, mohutně působící nádrž se dvěma víčky, dvě obří koncovky výfuku, široká dragsterová řidítka… a pravda, trochu nezvyklá dvojice předních světlometů, se kterou korespondují i dvě zadní lampy. Nezvyklé je i lakování, narozdíl od většiny ostatních modelů se zde nevsadilo na jásavé barvy nebo naopak černé provedení – a musím uznat, že ku prospěchu věci.

No a samozřejmě nemůžu vynechat při popisu na odiv vystavený motor, v tomto případě v černém laku.

Jak to jezdí

Sedlo Fat Boba je pouhých 690 mm nad zemí, problémy tedy nebudou mít ani menší jezdci nebo třeba slečny. Pokud se ovšem popasují s hmotností 320 kg. Harleye holt nepatří mezi stroje lehké jako pírko, ovšem je pravda, že pokud hloupě nezaparkujete čumákem z kopce a nemusíte pak motorku rvát, jak když dědek tahá řepu, ani vám ta váha tak vysoká nepřijde.

Spuštění stroje je známý rituál, tedy odemknete spínačku umístěnou na konzoli na nádrži, otočíte spínačem, na pravé rukojeti zapnete tlačítko do startovací polohy a dalším tlačítkem nastartujete. Zní to složitě, ale tak už to prostě u HD chodí. Přístrojovka je umístěna na nádrži, ovšem nemusíte se k ní nijak sklánět a je dobře čitelná, aniž byste přestali věnovat pozornost tomu, co se děje před vámi. S kontrolkami už je to horší, jsou umístěny o něco níž a chvíli trvá, než si na jejich pozici zvyknete. Ovšem sympatické zase je, že blinkry mají samovypínací systém, takže se vám nestane, že byste je zapomněli vypnout (protože pořádně nevidíte na kontrolku). Tedy stát se to může, leč motorka vaší zapomnětlivost vyřeší sama.

Obří V – Twin se po nastartování rozběhne s typicky znatelným zavibrováním, zařadím jedničku a vyrážím. Jak jsem psal, převodovky HD už nejsou tak neotesané, přesto nemusíte zkoumat, jestli se vám tam povedlo kvalt hodit nebo ne, zvuková kulisa tu pořád ještě je. A počítám, že vždy bude, opět jde o jeden z charakteristických znaků těchto strojů. Při rozjíždění je dobré mít na paměti, že přestože u customů nejde až tak moc o výkon (donedávna ho třeba právě Harley – Davidson ani neuváděl), o kroutící moment jde naopak velmi. A tady je impozantní, 132 Nm. K prokluzu zadního kola tedy nemusíte motorku nijak nutit, zvlášť na nezpevněném povrchu. Povedlo se mi najet při vyjíždění z garáže na šišku a to byste nevěřili, co to s vámi udělá, když se zadek třímetrákové motorky sklouzne do strany… leknutím jsem si málem překousl jazyk.

Jízdní pozice je na Fat Bobovi klasická, tedy klasická s přihlédnutím ke značce. Sedíte zabořeni do sedla, ruce máte natažené dopředu na širokých řidítkách, díky nimž se mašina skvěle ovládá, a nohy máte vepředu tak akorát, abyste z toho nebyli otrávení. Do zatáček se nenechá Fat Bob nijak přemlouvat a díky stupačkám, které jsou nejen vepředu, ale i výš, než bývá zvykem, je můžete projíždět poměrně rychle. Paradoxně si dřív odřete paty bot, než stupačky.

I ve vyšších rychlostech je stroj stabilní, není zde žádná nervozita, tedy pokud se nedostanete na rozbitou silnici. Tlumení, zvlášť přední vidle, je jako snad u všech modelů HD tvrdé, takže pokud trefíte nešetrně třeba kanál nebo najedete rychleji na retardér, motorka se nespokojeně ozve.

Několikrát jsem zmínil hmotnost, která se ale při jízdě ztrácí (stejně jako přemíra vibrací). Ani v úsecích, kde střídá levá zatáčka pravou, s motorkou nijak neválčíte a překlápí se ze strany na stranu velice ochotně. Zásluhu, krom pevného rámu, na tom mají jistě i použité pneumatiky, stotřicítka vepředu a stoosmdesátka vzadu, obě šestnáctipalcové.

Ani co se týká brzd, neponechali ve fabrice nic náhodě, přední kolo brzdí dva kotouče s pevnými čtyřpístky, vzadu je plovoucí dvoupístek.

Agresor?

I přes svůj agresivní vzhled není Fat Bob nijak zákeřnou motorkou. Jistě, jde o silný, těžký stroj, ale o stroj čitelný. V jeho sedle nejste odsouzeni k courání krajinou rychlostí do povoleného limitu, naopak, dá se s ním pelášit dostatečně rychle a překvapivě nebudete po ujetí několika set kilometrů dlouhých denních etap unaveni.

Agresivní je vlastně jen jedna věc, a sice výfuky. Nestačily by mi prsty na rukou, kdybych měl spočítat, kolikrát jsem se o laufy HD už spálil. A tím nemyslím, že bych si na ně sáhnul, myslím popálené nohy. Dá se namítnout, že mám jezdit v kožených kalhotách, jenže v džínách nejezdím jen já, je nás spousta a když zastavíme třeba na semaforu, máme stoprocentní jistotu, že o výfuk zavadíme. Přiznám se, že mě to vždycky otráví a přemýšlím, proč už s tím sakra značka něco neudělá… ale to asi všechno, co bych Fat Bobovi vytknul.

Jízda na jakémkoliv stroji Harley – Davidson vždycky byla, je a asi i bude specifickou záležitostí a značka bude mít vždy své skalní příznivce a zaryté odpůrce. Ovšem zatímco oněch příznivců přibývá, odpůrcům pomalu docházejí argumenty „proč Haryka ne“. A to je jen dobře.

Motor, převodovka

Hnacím agregátem je – jak jinak – vidlicový dvouválec. V tomto případě vzduchem chlazený Twin Cam 103 o objemu 1690 ccm, s výkonem 79 koní a točivým momentem 132 Nm. Výkon je přenášen na zadní kolo ozubeným řemenem, převodovka cruise drive je šestistupňová. Spotřeba se pohybuje kolem šesti litrů na sto kilometrů.

Přístroje

Přístroje jsou umístěné na nádrži, v podstatě jde o jeden analogový rychloměr s digitálním displejem a malou konzoli s kontrolkami. Digitální displej obsahuje hodiny, dvojité počítadlo kilometrů, ukazatel zařazeného rychlostního stupně nebo otáček, varování nízké hladiny paliva a údaj o palivové rezervě, varování nízkého tlaku oleje, diagnostiku motoru.

Vyšlo v Motorbiku 6/2014