Kočkopes

Text: Ivan „Scoob“ Bezděk

Foto: Jana Kolací

Tříkolky s dvojicí kol vzadu patří ještě stále mezi rarity a spíše bývají produktem dílen, zabývajících se přestavbami, než že by je někdo vyráběl sériově. Ovšem Harley  – Davidson šel vždy tak trochu proti proudu a tak vlastně není velkým překvapením, že právě tahle značka zařadila trike do své běžné produkce – od letošního roku je zde v rámci projektu Rushmore Tri Glide Ultra.

Kdybych se měl podělit o své zkušenostech s tříkolkou, šlo by o velmi krátké a neveselé vyprávění. První zkušenost je doslova tristní, byly mi cca tři roky a snažil jsem projet zatáčku po dvou kolech, což se mi sice několikrát povedlo, ovšem pak jsem to nějak přepálil a skončil v kotrmelcích. Vzhledem k tomu, že má jezdecká bezpečnostní výstroj se skládala z kraťasů a trička, pořídil jsem si kvalitní „silniční lišej“, nehledě na to, že mi ve špitále museli šít rozbitou šišku. V pozdějších letech, kdy přišly další crashe, ať už na kole nebo na mašině, mi to matka neopomněla vždy omlátit o hlavu slovy „že na to lezeš, když sis dokázal nabít hubu i na tý blbý tříkolce“.

Druhé setkání s fenoménem trike je z let mnohem pozdějších a to jsem dokonce onen stroj ani neřídil, byl jsem na něm pouze, opilý jak Dán, potupně vezen ze srazu (nějak jsem se veselil až moc a o tom, že bych odjel na své mašině, nemohla být ani řeč). A pravda, moc si z toho nepamatuju… takže zkušenosti nulové. O to víc jsem byl zvědavý, jak se na trike, zvlášť na trike by HD, jezdí.

Není to motorka!

Málokdy se na test jakéhokoliv stroje bůh ví jak dlouho připravuju a nepatřím mezi redaktory, kteří mají ještě předtím, než se na mašině svezou, nastudovány všechny detaily, včetně křestního jména manželky šéfkonstruktéra. Jasně, zjistím si předem výkon, krouťák, výšku sedla, hmotnost…a to je asi tak všechno. Ovšem s Tri Glide tomu bylo jinak. Od Michala Frice z českého zastoupení značky mi přišlo mailem instruktážní video a bylo tedy jasné, že když už něco takového posílá právě Michal, zřejmě pro to existuje důvod. Video jsem tedy poctivě zkouknul a pokud byste se rozhodli si Tri Glide pořídit, doporučuju to udělat taky. Díky němu jsem totiž nevypadal při přebírání testovacího stroje jako úplný trotl.

Nicméně si raději nechávám při předání znovu vysvětlit odlišnosti od běžného biku, počkám, až Michal zmizí v útrobách budovy (fakt nepotřebuju svědka své nešikovnosti) a lezu do sedla. První pocit je ten, že sedím na normální „Glajdě“ a i díky tomu mám nohy na zemi a ne na plotnách… což se mi bude stávat později běžně: přední část je totiž „motorková“, takže máte pocit, že když si nešlápnete třeba při čekání na zelenou na zem, hodíte tlamu. Pocit samozřejmě nijak neopodstatněný.

Ovládání je totožné s Glide, takže spuštění systémů a startování není žádná věda, jen nesmíte před rozjezdem zapomenout vypnout parkovací brzdu, kterou ovládáte pedálem na levé straně stroje.

Pokud potřebujete z místa parkování vycouvat, použijete elektrickou zpátečku, spouští se čudlem na levé straně řidítek. Zmačknete jednou, na palubce se objeví žluté písmeno „R“, zmáčknete podruhé a už se sunete dozadu. Zpátečka samozřejmě není nijak rychlá, ale přiznám se, že jsem ji čekal ještě pomalejší, na poprvé mě trochu vyděsila.

Pokud bych měl popsat první metry s Tri Glide jedním slovem, šlo by o termín „nervozita“. A to nejen moje, ale i stroje. Po prvním rozjetí máte pocit, že je snad prázdné přední kolo nebo co, že to jede, kam chce a ne tam, kam byste chtěli vy, že je něco špatně… ale ono není špatně nic, jen jsou vám víceméně k ničemu návyky ovládání motorky. Tady můžete cvičit v sedle, jak chcete, Tri Glide to nerozhází – kdepak, stejně jako u čtyřkolky všechno máte v rukou. Doslova. I když pro úplnost bych měl dodat, že časem se v sedle přece jen hýbete, třeba při vyvažování rychlého průjezdu zatáčkou. Ale o tom později.

Při pomalejší jízdě, kterou zpočátku každému doporučuji, je předek stroje poměrně neklidný a musíte si na to zvyknout. Recept na bezproblémové ovládání je jednoduchý – pevně držet řidítka, například i z toho důvodu, že větší nerovnosti ke klidu stroje příliš nepřispívají. Sice vám při manévrování pomáhá standardně dodávaný tlumič řízení, ale i tak jsou větší díry nebo třeba retardéry na ovladatelnosti znát.

Po počátečním osmělení přidávám plyn a je okamžitě znát rozdíl, na rovných úsecích bych na zadní dvě kola snad i zapomněl. Ale nezapomínám, v hlavě mi běží představa, jak se budu snažit projet škvírou mezi auty a najednou se ozve rána jak z děla… takže pořád sleduji v zrcátkách, kam se ještě vejdu a kde už nemám šanci. Tady bych se přimluvil za lepší zrcátka, nebo třeba za nějaká přídavná, ve kterých bude vidět pořádně na zadní blatníky – ta současná jsou sice hezká, vidíte v nich běžné dění za sebou, ovšem pokud třeba couváte nebo projíždíte užším místem, musíte si je buď přeštelovat, nebo do nich švidrat vrchem.

V rychleji projetých zatáčkách se ovšem ona dvě zadní kola opět připomenou a není problém prolétnout vingl driftem. Je tedy samozřejmé, že ve vyšší rychlosti už to chce alespoň lehce vyvážit energii stroje a vysednout. Buď jak buď pod sebou máte skoro šest metráků železa.

S hmotností souvisí i parkování, případně couvání bez využití el. Zpátečky nebo zařazené rychlosti z kopce. Zapomeňte na to, že by vás udržela pouze přední brzda. Couval jsem do naší garáže, do které je sjezd z prudšího svahu a už dlouho mě nic tak nevyděsilo – jednu chvíli to vypadalo, že sice zacouvám, ale skrz zavřená vrata. Samozřejmě nešlo o chybu Tri Glide, ale o mou, než jsem si uvědomil, že nemusím mít nohy na zemi, ale že si můžu rychlost při couvání samotíží korigovat i nožní pákou zadní brzdy… při použití pouze přední brzdy se Tri Glide proměnila v těžké sáňky, klouzající neovladatelně ze svahu směr vrata.

Ovšem co se týká normální jízdy, překvapivě nemá motor s vyšší hmotností žádnou práci ani při plném zatížení dvoučlennou posádkou a zavazadly. To samé platí o brzdách, které sice nemají ABS, ovšem přední pevné šestipístky jsou propojeny se zadními plovoucími jednopístky. Přední kolo tak sice při prudkém brzdění dokážete zablokovat, ovšem nic se neděje, vzadu máte přece dvě kola…  

Na cestách necestách

No, v případě Tri Glide Ultra bych necesty raději vynechal.  I když je pravda, že při focení jsem se otáčel v lehčím terénu a nějaký ten hrbol zvládl stroj taky. Vynechal bych i každodenní průjezdy městem, protože se logicky nikde pořádně neprocpete a budete tiše závidět kolegům na klasických motorkách. Ovšem venku, na kvalitním asfaltu, si jízdu užijete samozřejmě o několik set procent líp a po chvíli zjistíte, že mašina není zdaleka tak špatně ovladatelná, jak se vám zpočátku zdálo.  Prostě se jen jinak kočíruje než motorka, v tom je celé kouzlo.

Tri Glide Ultra je totiž jednoznačně cestovním strojem a dovedu si představit, že bych na ní vyrazil na několika týdenní dovolenou. Komfort pro posádku je totiž příkladný, díky velkoryse řešenému štítu na vás nefouká (anebo naopak foukat může, když si otevřete ventilační „špérklapku“), sedlo jezdce i spolujezdce nemá konkurenci, o zábavu se vám postará audiosystém, zavazadlový prostor toho pojme dostatek a spotřeba vás taky nezruinuje, pohybuje se v průměru okolo šesti litrů na sto kilometrů. A díky tomu, že nemusíte držet balanc, můžete měnit jízdní pozice, jak chcete a jen tak se neunavíte. K bezpečné jízdě v noci přispívá nejen nový reflektor Daymaker LED, ale i velmi slušné LED mlhovky.

Závěr

Když jsem Tri Glide Ultra nafasoval a ujel s ní pár metrů, říkal jsem si, že budu rád, až ji vrátím. A hlavně když ji vrátím neomlácenou. Jenže v průběhu testu jsem si na ni nejen zvykl, ale naučil se ji mít i rád. Nemyslím si, že by se stala tuctovou záležitostí a že bychom těchto strojů začali časem vídat na silnicích stejné množství jako klasických biků  – pořád jde o raritní záležitost a tak to jistě i zůstane, samozřejmě i díky vyšší pořizovací ceně. Ale jde o záležitost plně funkční, a pokud jsem nazval Tri Glide „kočkopsem“, v žádném případě to nemyslím hanlivě – z obou světů, tedy jak ze světa jednostopých, tak dvoustopých vozidel, si bere jen to dobré.

Motor, převodovka

O rozpohybování 560 kg těžkého stroje se stará Twin Cam 103 s dvojitým chlazením a elektronickým vstřikováním paliva. Výkon je 87 koní, točivý moment 138 Nm. Převodovka Cruise Drive má šest stupňů, je přesná a poměrně tichá, ovládání má na starosti tradiční kolébková páka. Pro jízdu vzad je zapotřebí elektrická zpátečka, její ovládání najdete na levé straně řidítek. Zpočátku to chce trochu opatrnosti, zpátečka zabírá překvapivě rychle, ale jde jen o zvyk.   

Rozměry

Tri Glide Ultra není žádný drobek nejen díky tomu, že má vzadu dvě kola – i celková délka je úctyhodná, 2 670 mm. Než tedy někam stroj vetknete, chce to trochu přemýšlet. Naopak má poměrně nízkou světlost podvozku, takže zapomeňte na nějaké zběsilé skákání z vysokého obrubníku, omlátili byste si nízko uložené koncovky výfuku (jako se to evidentně povedlo našim polským kolegům, po kterých jsme stroj nafasovali). Objem nádrže je 22,71 litr paliva, což při spotřebě cca 6 l/100 km dává teoretický akční rádius přes 350 kilometrů – hezké i na cestovní stroj.  

V kolonce „objem zavazadlového prostoru“ uvádí výrobce údaj 0,19 m3. Jde nejen o zadní topcase, ale i o integrovaný kufr, který je umístěn dole v zadních kapotách. Doporučuji tento kufr zamykat, protože při pouhém zaklapnutí se může na nerovnostech otevřít… a pokud vám z něj cestou začne lítat špinavé spodní prádlo, dost to naruší vaši image neohroženého motorkáře.

Palubka, audiosystém

Přístrojový deska připomíná vzhledem kokpit letadla z druhé světové války, informací zde najdete habakuk:

rychloměr, počítadlo ujetých kilometrů, tripmastery pro jízdu A a jízdu B, ukazatel stavu paliva a baterie, ukazatel palivové rezervy, ukazatel zařazeného rychlostního stupně, včetně kontrolky zařazené zpátečky a samozřejmě běžné kontrolky.

Co se týká audiosystému, jde o nový informační a zábavný systém Boom Box 6.5, který je vybaven 6,5 palcovým plnobarevným dotykovým displejem a čtyřmi velice kvalitními reproduktory. Samozřejmostí je například Bluetooth, USB atd…

Vyšlo v Motorbike 5/2014