Malorážky

Text: Ivan „Scoob“ Bezděk

Foto : autor, Jana Kolací

Vždycky, když vidím tyhle motorky, říkám si, proč tu nebyly, když mi mi táhlo na šestnáctý rok. A vzápětí ucítím kopanec do kotníku a můj značně opelichaný anděl strážný mi naprosto neandělsky zasyčí do ucha „protože bys tu už dávno nebyl, troubo“.

Jo, byly to doby divoké a možná dobře, že se mi něco takového nedostalo do ruky v době, kdy jsem načerno lítal na fichtlu. Ten přechod by byl asi dost dramatický.

Ale doba je dnes někde jinde, dá se začínat postupně a logicky jsou tyhle motorky mezistupněm mezi dvácou a pětikilem nebo šestkou. Což si výrobci uvědomují a krom nabušených děl téměř každá značka začala vyrábět i stroj, který jsme před nedávnem mohli vidět leda v Indii nebo jihovýchodní Asii. Ovšem tím spíš, že nejde o nijak výkonné stroje, je třeba podrtit konkurenci jak cenou, tak „přidanou hodnotou“ v podobě rozměrů dospělého stroje, atraktivního designu, ovladatelnosti atd. Paradoxně tak jde o motorky, se kterými si užije dost legrace i dospělý, větrem ošlehaný motorkář.

Která se bude víc líbit?

Rafinovaně jsme vybrali do testu jednu sportku a jednu nahatou holku. Kawasaki 300 Ninja, co si budeme vykládat, vypadá atraktivněji. A ještě to jméno – Ninja! Synonymum pro nekompromisní sportovní motorky. A musím uznat, že na první pohled dělá tříkilo tomuhle jménu čest a může se zařadit hrdě po bok silnějších sourozenců. Kapoty mají ten správně agresivní tvar, kola působí díky rozložení paprsků lehkým, vzdušným dojmem, vysoko zdvižená úzká záď s miniaturním sedátkem pro spolujezdce napovídá, že zde je místo jen pro řidiče a pasažér je jen nutným zlem a palubce vévodí analogový otáčkoměr. Ostatně, palubka celá vypadá, jakoby zde byla omylem, slušela by kdejakému radikálnímu superbiku – pravda, sice na ní zas tak moc údajů nenajdete, ale řešená je moc hezky. Samozřejmě hodně celkovému dojmu pomáhají barvy, zelená ke Kawě patří a hádám, že právě ta půjde nejvíc na odbyt. Osobně bych si černou nebo bílou (ve kterých se Ninja také nabízí, asi nekoupil.

Inazuma taky nepůsobí dojmem malého motocyklu a skoro je na ní ještě víc znát filosofie „když už nízký objem, tak aspoň velká stavba“. Což není nic proti ničemu, hmotnost je pořád ještě dostatečně nízká, aby novice nijak neděsila. S detaily se u Suzuki vyřádili, hezky vyřešen je přední světlomet (evidentně inspirovaný legendárním B – Kingem), integrované přední blinkry taky nejsou k zahození a přístrojovka, stejně jako u Ninji, není nijak odfláknutá, ba naopak. I tady dominuje analogový otáčkoměr a překvapí ukazatel zařazené rychlosti – což, když se nad tím zamyslíte, je pro začátečníka velice užitečný údaj.

Jelikož jde o naked bike, dá se na Inazumě v pohodě jezdit i ve dvou a spolujezdec nebude co půl hodiny škemrat, abyste už zastavili a on si mohl rozhýbat nohy. Navíc má k dispozici šikovné madlo.

Zaujme i dvojice výfukových koncovek, opět aspekt, který budí dojem většího motocyklu.

Na cestách

Začneme podle abecedy, tedy Kawasaki. Přestože jde o „malorážku“, nemám pocit, že by mi byla motorka malá. Což tedy při mé výšce není nic divného, většinou řeším opačný problém, ale myslím, že na tuhle Ninju by se poskládal i člověk o pár centimetrů vyšší. No dobře, dvoumetrový habán by na ní zřejmě vypadal komicky, ale ten nevypadá jako cirkusový medvěd na mopedu snad jen na bawořím GéeSu nebo Goldwingu…

Startuju, ozve se hluboký zvuk – tedy všechna čest, od tříkila bych tohle nečekal, přestože Kawasaki je hutným soundem pověstná. Zašvidrám dolů, jestli lauf vypadá taky tak hezky jako zní a tajemství je rázem odhaleno – na testovaném stroji se skví koncovka s výmluvným nápisem Leo Vince. Tak proto…

Spojka jde lehoulince, jednička tam klapne tiše, vyrážím. Malá Ninja se sbírá vcelku ochotně, při nájezdu na hlavní není třeba moc přemýšlet, jestli to stihnete nebo bude rychlejší ten kamion zleva. Je jasné, že abyste se pořádně rozhýbali, musíte točit, točit a točit (teda motor se musí točit), maximální výkon téměř 40 koní máte v 11 000 otáčkách a točivý moment 27 Nm v 10 000. Pro město si vystačíte s pásmem mezi 4 a 6 tisíci. Pokud se dostanete přes 8, stroj pod vámi ožije a začíná ta pravá zábava, ovšem ve 13 000 vás zklidní omezovač. Ovladatelnost 172 kilogramů těžké motorky je příkladná (no, aby s touhle váhou nebyla), mašina drží stopu, nic tedy nebrání vyzkoušet maximálku, která by měla být někde u 180 kilometrů za hodinu. 130 km/hod je na digitálním rychloměru hned, cca za šest sekund, ovšem při rychlosti 150 začne být Ninja na úzkých kolech lehce nervózní. Takže ještě kousek, na 160 a pak raději pravé zapěstí uvolnit.

Jak se dalo čekat, na předním kole najdeme jen jeden kotouč, ale vzhledem k hmotnosti je naprosto dostačující, zadní brzdou si fakt pomáhat nemusíte a k dispozici je i verze s ABS. Taky nastavitelný předek byste v téhle cenové relaci hledali marně, zadní centrál nastavitelný je. Ale s mými 75 kilogramy nebylo třeba nijak laborovat, bohatě jsem si vystačil s továrním nastavením a ani mě nenapadlo, že by mi stavitelná přední vidle nějak chyběla.

Až po testu jsem si uvědomil, že přes sportovní look Ninji není jízdní pozice nijak ultimativní, ergonomie je pohodlná i pro ty, kteří nesnášejí zalomená zápěstí a nohy za ušima.

Jedinou výhradu tak mám k přístrojovce (ano, k té, kterou jsem tak chválil). V prudkém světle jsou totiž špatně vidět kontrolky blinkrů – ale to je asi jediná vada na její kráse.

Inazuma osazená laďákem není a tak se nijak nedivím, že zvuk je spíš sterilní. Ani zde není s řazením žádný problém a spojka nevyžaduje mít stisk Chucka Norrise. Trochu zklamáním je rozjezd, Inazuma rozhodně nevystřelí jako blesk a nechá se zpočátku trochu přemlouvat, zvlášť pokud ji srovnáme s malou Ninjou. Možná kdybych jezdil nejdřív na Suzuki, nepřišel by mi ten rozdíl tak markantní, protože časem jsem si prostě zvykl na to, že u Inazumy se musí vzít za plyn razantně hned od začátku. Nicméně pokud už se dostanete do vyšších otáček, reaguje už slušně. Termín „vyšší otáčky“ berte s rezervou, Suzuki má maximální výkon 24 koně už v 8 500 otáčkách a max. točivý moment 22 Nm už v 6500. A to je samozřejmě ten zásadní rozdíl – Kawasaki má holt téměř dvakrát tolik kobylek a navíc je o 11 kg lehčí.

Jízdní pozice je uvolněná, všechno je takříkajíc po ruce, přístrojovka je dobře čitelná. Suzuki je proti Kawě – dá se říct – přátelštější a přestože maximálka je uváděna někde kolem 150 km v hodině, nějak se vám nechce ji trápit a zkoušet, jestli výrobce nelže. Ale samozřejmě to zkusíte, aspoň jednou – mě se povedlo ji vydráždit na 143 km/hod. a víc prostě ne… Zklamání? Kdepak, jde přece o čtyřtaktní čtvrtlitrovou motorku, nemůžeme chtít zázraky. Navíc jízda na naked biku je příjemná většinou právě do přibližně téhle rychlosti. A taky je snad každému jasné, že s dvěstěpadesátkou asi nikdo nebude denně hltat dvě stě a více kilometrů, spíš bude sloužit ve městech a pro blízké okolí.

I na předku Inazumy se nachází pouze jeden brzdový kotouč a i tady svou práci zvládá s přehledem. Rovněž tlumení je shodné – nenastavitelná přední vidlice, stavitelný centrál (ten se seřizuje jednoduchým způsobem po odklopení sedla). A opět dostačující.

Pro město jde v případě této Suzuki o ideální záležitost, proplete se všude velice snadno, ovladatelnost nemá chybu a výška sedla je příznivá právě pro dorostence nebo slečny.

Objemem podobnost končí

Dvě motorky s podobným objemem motoru… ale to je tak jediné, co je spojuje. A nejde zdaleka jen o vzhled. A možná ani o výkonové parametry, přestože ten rozdíl je velký.

Spíš jde o pocit. Na Kawasaki, přestože má k nějakému brutálnímu výkonu daleko a jízdní pozice je vyloženě přátelská, si přeci jen budete připadat trochu jako závodník. Na Suzuki vás naopak celé pojetí stroje (i přes odkaz na svalovce B – Kinga) nebude nutit vyvádět nepředloženosti a asi se jí nebudete snažit dostat na koleno. A v tomhle rozdílu je právě pro obě velké plus. Posuzovat dva stroje, které jsou si podobné jako vejce vejci, s minimálními rozdíly v parametrech a kdy jeden má technickou vychytávku, kterou druhý nemá a naopak je velmi těžké a nakonec stejně vítězí těžce neobjektivní „líbí se mi víc tahle, protože mám rád červenou barvu“.

Pokud by mi bylo šestnáct a mohl si vybrat, sáhl bych po Ninje. Dravá, krásná, s vyšším výkonem. Ale taky o skoro 45 tisíc kaček dražší. Dovedu si představit, jak bych na ní balil holky a lítal celé víkendy někde v zatáčkách.

Jestli bych si ale měl vybrat motorku do města, s tím, že na ní budu jezdit do práce, že chci sem tam vyrazit na výlet a mít kam sbalit pár věcí, případně že se mnou bude chtít jezdit partnerka, bral bych Inazumu. Ostudu bych si s ní rozhodně neudělal.

Kawasaki je prostě víc do sportovna, se všemi plusy a mínusy, které k téhle kategorii patří, kdežto Suzuki je naprostý univerzál. Takže je jen na vás, co preferujete, jestli kratší sportovní prožitek nebo trvalejší univerzálnost. No a samozřejmě je to taky o tom, jestli se vám víc líbí zelená nebo červená…

Vyšlo v Motorbike 6/2013