Když Kawasaki vloni na podzim představila svůj nový příspěvek do rodiny customů, nijak mě na první pohled nezaujal. Nojo, další středněobjemový čopřík…těch už tady bylo. A ještě bude. Jenže pak jsem si všiml nezvykle umístěného zadního tlumiče (tedy nezvykle pro tuhle kategorii), výfuku, přístrojovky…a došlo mi, že značka v tomto případě opustila ustálená pravidla. A že by svezení mohlo být zajímavé.

Vulcan není pro Kawasaki ničím novým, model tohoto jména je v nabídce už od roku 1985. Softchoppery, jak se jim tehdy říkalo, začaly vyrábět, více či méně zdařile, všechny japonské značky, které si chtěly uhryznout z koláče, který doposud patřil jen americkým firmám. A tak vznikla Yamaha Virago, Honda Shadow, Suzuki Intruder…a Kawasaki Vulcan 750, který byl prvním strojem značky, ve kterém použila V-twin. Vulcan šel ovšem oproti konkurenci trochu jiným směrem, tehdejší sedmsetpadesátka připomínala chopper spíš jen vzhledem, než vlastnostmi. Šlo o vcelku rychlou motorku (na tehdejší dobu), jejíž motor se nebál, narozdíl od ostatních, vyšších otáček a kterému sekundoval poměrně zdařilý podvozek. Od roku 1985 samozřejmě Vulcan prošel různými změnami, ať už se jednalo o objem (od půllitru až po dvoulitr) či vzhled, kdy se během posledních let začal řadit do kategorie těžkotonážních cruiserů.

Mini muscle bike

O to sympatičtější je právě letošní novinka, která má nejblíž – alespoň co se týká designu – k modelu Mean Streak, určenému primárně pro americký trh. Pryč jsou „nafouklé“ tvary, pryč je přemíra barokních ozdob a zbytečností, Kawasaki Vulcan S působí dravým, agresivním dojmem. Ostatně, chybí zde i základní stavební kámen všech chopperů a cruiserů, tedy právě V – twin: v hrudi Vulcanu S bije paralelní dvouválec o objemu 649ccm. To ale není jediný „prohřešek“ proti zavedeným postupům, vzadu totiž nenajdete příslušnou dvojici pružinových tlumičů, ale jen jeden, asymetricky umístěný na pravé straně stroje. Také výfuk není obvyklá chromovaná trubka, vedoucí daleko za motorku, ale černočerná koncovka, ústící jen kousek od zadního kola (což přispívá ke snížení těžiště). Ani přístrojovka není pro choppery a cruisery klasická, dominuje jí půlkruhový analogový otáčkoměr, pod nímž je umístěn digitální displej, informující o rychlosti, stavu paliva, čase, ujeté vzdálenosti atd. Snad jen škoda, že zde není už v základu ukazatel zařazené rychlosti (můžete si ho pořídit pouze za příplatek). Ten by jistě začínající jezdci, kterým je dle mého názoru motorka určena, jistě uvítali. Nepřehlédnutelný je též světlomet, který nejenže dobře vypadá, ale i perfektně svítí. I když s tím vzhledem jde o věc vkusu, už jsem taky slyšel, že by se sem spíš hodilo klasické kulaté světlo…

Celkově Vulcan S připomíná spíš než cruiser muscle bike, ovšem to muscle berte s rezervou – přeci jen jde o motorku se středním objemem.

Soptík

Protože Vulcan značí sopku, překřtil jsem letošní novinku na Soptíka. Přeci jen, sopka je něco velkého, monumetálního…a to Vulcan S opravdu není. Po nasednutí překvapí snadnou ovladatelností, díky nízko položenému sedlu (705 mm) a hmotnosti (225 kg) nebude mít s touhle motorkou práci snad nikdo.

Po nastartování se nedostaví vibrace v takovém množství, na které jsme u téhle kategorie zvyklí, jistě, jde přece o řadový dvouválec. Zvuk je kupodivu příjemný a asi bych ani neřešil laděný výfuk. Řazení je v pohodě, převodovka přesná, rychlosti dobře odstupňované a spojka má stavitelnou páčku. Motor se ochotně vytáčí a dodává stroji patřičnou svižnost, se kterou plně koresponduje slušná manévrovatelnost. Samozřejmě jeho hlavní pole působnosti je v nízkých a středních otáčkách. Přestože máte nohy před sebou, není zde ona nejistota, kterou občas zažíváme na velkých cruiserech, i díky tomu, že vám nohy neroztahuje bůhvíjak široká nádrž. Zajímavostí je, že stupačky jsou stavitelné ve třech polohách, tedy střed, nebo 25 mm dopředu či dozadu, podle toho, co vám vyhovuje. Zákonitě tím, že stroj má nízkou stavbu, si s nimi škrtnete v podstatě hned – nejde o vadu, ale o vlastnost. Jízdní pozice je tak pohodlná a máte pocit naprosté sounáležitosti s motorkou. Z čeho jsem ale nebyl úplně nadšený, jsou brzdy. Ne že by jeden kotouč vepředu nestačil, ale je potřeba vzít pořádně za páčku (mimochodem taky stavitelnou), aby se začalo něco dít. Ale to je asi jediná výtka. Pro úplnost jen dodám, že za příplatek lze pořídit i ABS.

Méně je někdy více

Vulcan S dokazuje, že k tomu, abyste zažili pocit jak z Easy Ride, není třeba mít motorku s objemem přes litr a výkonem kolem sta koní. Jde o pohodový stroj, se kterým si neuděláte nikde ostudu a je v podstatě jedno, jestli máte čerstvý řidičský průkaz nebo jezdíte už nějaký ten pátek. Jistě, pokud vám učarovaly velké, mohutné cruisery, asi pro vás tím pravým nebude…nicméně jestliže se chcete odlišovat a máte rádi neotřelé věci, budete s Vulcanem S spokojeni.

Motor

Kapalinou chlazený řadový dvouválec s osmi ventily, rozvodem DOHC a objemem 649ccm má nejvyšší výkon 61 koní a točivý moment 63 Nm. Do otáček ho přemlouvat vůbec nemusíte, ostatně červené pole otáčkoměru začíná až v 9,5 tisíci otáčkách. Jeho síla je znát především v nízkém a středním pásmu. Velmi dobrá je spotřeba, během testu jsme se nedostali nad 5,5 liru na sto kilometrů a to jsme dávali Soptíkovi dost za uši.

Brzdy, tlumení

Brzdy jsou snad jedinou slabší stránkou téhle motorky. Vepředu je plovoucí kotouč o průměru 300 mm a dvoupístek, vzadu jednopístek a kotouč 250 mm. Ne že by tahle sestava nebrzdila, ale za páčku musíte vzít razantněji.

Tlumení má na starosti vepředu konvenční vidlice 41 mm, vzadu je jeden asymetricky umístěný tlumič, u kterého lze seřídit předpětí pružiny v sedmi krocích.

Doplňky, barva

Kawasaki nabízí k Vulcanu S celou řadu doplňků, jmenovat můžeme třeba plexištít ve dvou velikostech, sedlo pro spolujezdce (v základu je zde sedlo pouze pro řidiče), opěrku, přídavná LED světla, kožené cestovní brašny, zadní nosič, indikátor zařazené rychlosti a mnoho dalších. Vulcan S můžete mít buď v laku Metallic Royal Purple, Flat Ebony nebo Pearl Crystal White. Bohužel typická „Kawasaki zelená“ se k nám nedováží.

Text: Ivan „Scoob“ Bezděk

Foto: Honza Altner, archiv

8/2015