Existují motorky, kterých na silnicích potkáte mrak. Jde většinou o ekonomicky výhodné stroje s širokou škálou využití, dostupné co nejširší veřejnosti nejen příznivou cenou, ale i svým „user friendly“ charakterem. Už je skoro ani nevnímáme, kolik jich je. Pak jsou zde ale mašiny, za kterými se ohlédne snad úplně každý – a Triumph Commander a Moto Guzzi Custom patří mezi ně.
Úvodem se sluší napsat, že tohle fakt nejsou motorky pro každého. A to teď nemyslím zrovna jejich cenu (která, pravda, je taky určitým eliminačním nástrojem), ale spíš rozměry. Tohle nejsou žádné lehkonohé baletky, které budete při jízdě přehazovat ze strany na stranu jako pírko a které zmákne v pohodě i anorektička. Kdepak, jde o křižníky, které vyžadují pevnou ruku. Ovšem pokud onu pevnou ruku máte, jsou tyhle stroje pro vás těmi pravými. Samozřejmě za předpokladu, že je tahle kategorie vašemu srdci blízká.
Těžkotonážních motorek je v současnosti v nabídce spousta, ať už od amerických, japonských nebo evropských značek. Většinou jde právě o cruisery, což ale neznamená, že by byl jeden jako druhý, i když tedy například japonské stroje, byť jde o různé výrobce, si značně podobné jsou.
Starý kontinent jde ale trochu jiným směrem, evropské značky navazují na svou tradici a tak se v jejich případě jedná spíš o klasické motorky, byť řádně osvalené. My jsme do dnešního srovnávacího testu vybrali dvě z nich, britský Triumph Thunderbird Commander a italskou Moto Guzzi California 1400 Custom.
Triumph jde tradičnější cestou
Pokud postavíte obě motorky vedle sebe, působí Commander usedlejším dojmem. Nebo lépe řečeno více klasickým, máte u něj pocit, že mohl být vyroben klidně před pár desítkami let, tedy pokud si samozřejmě odmyslíte moderní technologie, například ABS. Jinak je ale vše poplatné britské tradici, ovšem dost šmrncnuté americkým stylem. Srdcem Commanderu je obří řadový dvouválec o objemu 1699ccm, což je asi na první pohled největší rozdíl proti americké konkurenci, protože jinak je zde vliv Nového světa dost znát – lehce předkopnutá přední vidle, velká, kapkovitá nádrž, plotny místo stupaček, široká řidítka, přístrojovka na nádrži, spousta chromu… a dlouhé, předlouhé koncovky výfuku.
California je oproti tomu vzhledově „revolučnější“ a spíš než mezi cruisery bychom ji zařadili, pokud by ona kategorie oficiálně existovala, mezi muscle biky. Chromem se zde dost šetřilo, stroj neoplývá ničím zbytečným, dalo by se říct, že až strohý a o to více vynikne poznávací znak všech Guzzi, podélně uložený vidlicový dvouválec. Budík zde také nalezneme jen jeden, ovšem ne na nádrži, ale přímo v zorném poli na řidítkách, zadní tlumení je též totožné s konkurentem, tedy dva pružinové tlumiče, i tady jsou na místě klasických stupaček plotny. Přesto víc než jindy platí, že když dva dělají totéž, není to totéž – a jak se dále dozvíte, zdaleka nejde jen o vzhled.
S tankem ve městě
Přestože primárním určením obou těchto strojů je pohodová jízda po kvalitních silnicích mimo městskou aglomeraci, je jasné, že než se na ně dostanete, musíte se z města napřed vyhrabat. Tedy pokud nebydlíte na vsi, ale ani jako venkovan se průjezdu zasekanými ulicemi měst občas nevyhnete. Zde vítězí poměrně jednoznačně Guzzi, a to nejen kvůli hmotnosti, která je o třicet kilogramů nižší, než má Triumph. California je prostě mrštnější (pokud se dá u tak velké motorky o mrštnosti vůbec mluvit), má užší siluetu a větší rejd. Taky řidítka jsou u Triumphu o něco dál, než u Guzzi (která je má navíc poněkud sportovnější), takže pokud nemáte dva metry, musíte se po nich víc natáhnout, což vám na jistotě při proplétání mezi auty fakt nepřidá. Na druhou stranu musím uznat, že před Commanderem uhýbají auta o něco ochotněji, zřejmě jejich řidiče dostatečně vyděsí záře dvou světlometů. Taky motor tohoto Brita toho snese víc, je pružnější a spíš odpustí chyby při nevhodně zvoleném rychlostním stupni, kdežto MG Custom sebou pod dva tisíce škube jak pitbul na řetězu. Pokud bych měl posuzovat tlumení (když už se tedy motáme po městě se všemi jeho kanály, dlažebními kostkami, propadajícími se vozovkami atd.), jsou na tom obě motorky zhruba stejně. Přední vidlice, jak u Commanderu, tak u Californie, není nastavitelná, ale v továrním setupu je tuhá „tak akorát“. U zadních tlumičů lze v obou případech nastavit předpětí pružiny. Oba stroje tak zvládnou lehčí nerovnosti v klidu, na větších je samozřejmě potřeba razantně ubrat plyn, protože fyziku prostě neokecáte, a když se pod vámi rozskotačí víc než tři metráky hmotnosti, budete mít plné ruce práce je ukočírovat. Jediná věc, která je u Guzzi ve městě nepříjemná, je teplo od válců. Pokud jedete v běžných klimatických podmínkách, ještě to jde, ale kombinace vysokých letních teplot a džín není zrovna tím pravým ořechovým, po pár set metech popojíždění v koloně máte pocit, že se někde u válců motoru ukrývá trpaslík s letlampou.
Okresní přebor
Mimo město už není rozdíl tak markantní. Přestože jde o velké, těžké motorky, při rychlejší jízdě se obě chovají jistě, bez problému. Jestliže zde nějaká diference je, pak v celkové filozofii každého z obou modelů – na Commanderu nemáte pocit, že byste se měli někam hnát, kdežto California vás tak nějak ponouká jet rychleji, víc to naklonit, zkusit spráskat ten naked bike, který jede před vámi… prostě jde o sportovnější pojetí, tedy opět v rámci kategorie. Ostatně, rám Californie vychází z koncepce rámů sportovních strojů značky, jak tvrdí výrobce. Tyhle sportovní ambice trochu tlumí zmíněné plotny, které začnete poměrně brzy hoblovat o asfalt a na kterých – alespoň dle mého subjektivního dojmu – nemáte takový pocit jistoty. Osobně bych zde raději viděl normální stupny.
Pokud budeme porovnávat obě motorky po stránce výkonu, jsou na tom zhruba stejně. Obě vyrazí vpřed velmi ochotně, Triumph tedy o něco ochotněji, přeci jen má o celých 36 Nm vyšší kroutící moment. Ale ani ten u Guzzi není zanedbatelný, 120 Nm není málo a dá se říct, že tento handicap vyrovnává California nižší hmotností. Navíc má Moto Guzzi ve výbavě třístupňovou (ale nevypínatelnou) kontrolu trakce, takže prosmyk zadního kola zde nehrozí ani v případě, že vezmete za plyn více, než je v daném případě zdrávo. Výkon obou motorek je téměř totožný, 98, resp. 97 koní.
Jízdní pozice je u obou biků pohodlná, takže není problém najet x set kilometrů denně bez toho, abyste pak skučeli kvůli rozbolavělým zádům. Mimochodem, u Commanderu byl – oproti starším modelům Thunderbirdu – upraven rám právě kvůli tomu, aby se dalo použít komfortnější sedlo.
Protože nejde v žádném případě o rozpočtovky, nešetřilo se ani na brzdách. Thunderbird má vepředu dva plovoucí kotouče a čtyřpístky, vzadu dvoupístek – navíc je zde ABS už ve standardu. Guzzi se může pochlubit radiálními čtyřpístky na předku a dvoupístkem vzadu, i ona má ABS už v základu. Rozdíl mezi oběma „záchranými systémy“ je znatelný, anglická verze reaguje citlivěji.
Volání dálek
Oba stroje jsou pro dálky jako stvořené. Pohodlné, dostatečně rychlé, technicky zdatné. Je tedy jasné, že není třeba se pro delší denní přesuny vyhýbat dálnicím, kde budete limitování pouze větrem. Maximálka je u Thunderbirdu přes 180 km/hod., u Californie dokonce o 20 víc, ale upřímně řečeno, takhle rychle ani s jedním z těchto strojů jezdit dlouhodobě nebudete, a to ani když si namontujete přídavné plexi (jak na Triumph, tak i na Moto Guzzi je najdete v katalogu příplatkového příslušenství, kde si můžete vybrat – pokud budete chtít cestovat – i odpovídající zavazadla). Pohodová jízda je u obou mašin tak do 150 km/hod., pak už začíná být odpor proudícího vzduchu dost znát. Ale s tím, hádám, budou potenciální majitelé stejně počítat.
Duel
Přestože jde, jak bylo na začátku řečeno, o stejnou kategorii motocyklů, každý z nich nabízí něco jiného. Kdybych to měl zjednodušit, tak si můžete vybrat v rámci cruisingu mezi klidem Angličana a temperamentem Italky. Posuzovat je striktně z ekonomického nebo technického hlediska je nesmysl, cenová hladina je téměř stejná, přitom Moto Guzzi má víc technických vymožeností, třeba právě zmíněnou kontrolu trakce nebo možnost výběru jízdního režimu. Jenže Triumph je zase majestátnější a víc splňuje kriteria kategorie cruiser.
Řekl bych to tedy asi takhle: jestliže hledáte cruiser se vším všudy a nechcete mít v garáži ani japonský, ani americký stroj, bude pro vás Thunderbird Commander tím pravým. A bude tím pravým moře let, protože motorky tohoto typu prostě nestárnou a všichni se za nimi ohlédneme jak dnes, tak za pár roků. Nebudete ho muset nijak vylepšovat, protože už dokonalý je (jistě, můžete na něj namontovat třeba padací rámy nebo pár designových vychytávek, ale to už je na vás, nejde o nutnost). A to nemluvím o pověstné britské spolehlivosti.
Jestliže vám ale tak trochu vadí určitá monstróznost cruiserů a přesto chcete velkou, silnou motorku, zkuste Californii Custom. Je sportovnější než ostatní, hbitější a přesto pohodlná. Ani u ní se nemusíte obávat, že by se stala šedou myší, která už příští rok nebude nikoho zajímat, na to je i ona příliš výrazná.
Ani s jedním z uvedených strojů nešlápnete vedle. Jistě, nejde o nijak levné motorky… ale dle mého názoru se vyplatí do poslední koruny. Protože individualita se snad ani penězi vyjádřit nedá.
Moto Guzzi California 1400 Custom
Motor
V hrudi Customu buší čtyřtaktní, podélně uložený a vzduchem chlazený agregát Quattrovalvole V2 90°. Jeho výkon je 97 koní, točivý moment pak 120 Nm. California Custom disponuje managementem „Ride-by-Wire Multimap“, s volitelnými charakteristikami motoru Sport, Touring a Rain. Krom toho máte k dispozici i třístupňovou kontrolu trakce MGTC (MotoGuzzi Traction Control) bez možnosti samostatné deaktivace, která je propojena se systémy ABS a Ride-by-Wire. Sekundární převod je zde – jako u MG tradičně – kardanem.
Brzdy, tlumení
Vepředu brzdí Custom dva lehké ocelové plovoucí kotouče o průměru 320 mm a radiální čtyřpístkové třmeny Brembo, vzadu lehký ocelový pevný kotouč s průměrem 282 mm a dvoupístkový třmen. Samozřejmostí jsou oplétané brzdové hadice. „Záchranným systémem“ je zde dvoukanálový systém Continental s možnosti deaktivace.
Tlumení má na starost vpředu konvenční vidlice bez možnosti nastavení, vzadu jsou dva pružinové tlumiče s nastavitelným předpětím pružiny.
Přístrojovka
Jde o jeden jediný „budík“ v kombinaci analogového otáčkoměru a digitálního displeje – provozní kontrolky navazují na otáčkoměr. Designově velmi povedená záležitost, a nejen designově, ale i funkčně – údaje na displeji jsou dostatečně dobře čitelné. Tedy pokud se nedostanete pod přímé slunce, pak už je to horší. Krom údajů o rychlosti, zvoleném jízdním režimu, teplotě, ujetých km atd. atd. nechybí ani kazatel zařazené rychlosti. Přepínání mezi jednotlivými informacemi probíhá pomocí tlačítka na řidítkách.
Triumph Thunderbird Commander
Motor
Vodou chlazený paralelní dvouválec se zážehovým intervalem 270 stupňů dává solidních 98 koní výkonu a ještě solidnějších 156 Nm točivého momentu. Ani přes vyšší objem (1699ccm) nejde o žádného žrouta, spotřeba je kolem 5,5 litrů paliva na sto kilometrů. Sekundární převod je, jak je u správného cruiseru snad málem podmínkou, ozubeným řemenem.
Brzdy, tlumení
Ani u Commanderu výrobce brzdy neodbyl, takže vepředu jsou dva plovoucí kotouče s průměrem 310 mm a čtyřpístkové třmeny Nissin, vzadu jeden kotouč 310 mm a dvoupístkový třmen Brembo. To vše podpořeno ABS už ve standardu. O tlumení se postarala značka Showa, vepředu je nestavitelná vidlice o průměru 47mm, vzadu dva klasické tlumiče s pěti polohami předpětí.
Přístrojovka
Konzole s přístroji je umístěna na nádrži kupodivu tak, že ji nemusíte nijak pracně hledat. Jde o spartánské provedení, tedy o kombinaci analogového rychloměru s integrovaným digitálním displejem, který vás informuje o ujetých kilometrech, čase, otáčkách a aktuálním stavu paliva. Víc na cruiseru vlastně ani nepotřebujete.
Foto: Altner, Kolací Text: Scoob Ivan Bezděk
Motorbike 4/2015